Daniel Landa: O škole, samotě a muzikálech
Jaký jsi byl jako středoškolský student?
Obávám se, že jsem nebyl úplně z nejpilnějších. Studoval jsem hudebně - dramatický obor na konzervatoři a na některé své umělecké profesory jsem musel působit poměrně toporně.
Našel jsi v nějakém profesorovi pochopení pro svůj styl?
Je pravda, že už tenkrát ve mě spatřovala velkou naději profesorka na šanson. Líbil se jí můj styl a dost mě podporovala.
Jak vlastně funguje vaše domácnost, když se pustíte s manželkou Mirjam do společné práce a ani jeden nemáte vteřinu času navíc?
Celkem dobře. V rodinách, kde spolu žijí dva aktivní umělci, musejí zákonitě vznikat malé třecí plochy. Ty se ale upraví provozem. Práce na Kvasce pro nás byla nezvyklá v tom, že máme přehozené role. V tomto případě je to manželka, kdo je autorem a hlavou tak velkého projektu. Dosud to bylo spíš naopak. Stačilo si pár věcí vyjasnit a všechno fungovalo.
Letos jsi na turné po dlouhých třech letech. Proč vlastně nekoncertuješ častěji?
Ačkoli mi některá média podsouvají něco jiného, já příliš nestojím o pozornost, jakou s sebou takové velké koncerty pochopitelně nesou. Mnohem radši sám tiše pozoruji okolí, než abych se vystavoval pohledům tisícových davů. Dost tím strádám, vysiluje mě to. Nejspokojenější jsem, když můžu někde v klidu tvořit a nejsem nikomu na očích.
Občas jsi vystoupil také za komorního hudebního doprovodu v menších sálech s unplugged programem. Budeme mít ještě někdy možnost tě takto vidět?
Myslím, že ano a že dokonce bude takových vystoupení přibývat. Jsou pro mě daleko méně ubíjející, navíc mi komorní prostředí vyhovuje. Velkých koncertů už moc nebude.
V září měl v pražském Divadle Kalich premiéru muzikál tvé manželky Mirjam Touha, k němuž jsi napsal hudbu a písňové texty. Jak nové představení hodnotíš?
Je bezvadné, udělalo mi velkou radost. Je to naše první společné představení, z něhož číší vyložená pohoda. Muzikál je inspirován filmem Kvaska, ale je zde více písní a zajímavých tanečních čísel.
Proč jsi se rozhodl vstoupit do světa muzikálu jako autor?
Vzal jsem to jako výzvu vytvořit muzikál, v němž je daleko důležitější, co se děje uvnitř příběhu, než jaké stojí na jevišti kulisy a jak drahé mají herci kostýmy. Muzikál jako žánr mě nikdy neurážel, neiritoval. Je to umělecká disciplína, jako jakákoli jiná. Nemám rád řeči, co je v určitých kruzích módní vést: ježiš, zase další muzikál, no to už snad není možný! Přijde mi to stejné, jako kdyby si někdo stěžoval: ježiš, zase další divadlo, no to už snad není možný! Muzikálových produkcí je v současné době opravdu hodně a jsou to představení velice rozdílných kvalit. Mně to ale nevadí, ať si každý dělá, co chce.
Do Brna chystáš divadelní projekt Tajemství Zlatého draka, který je skutečně zahalený tajemstvím a který budí velká očekávání. Co o něm můžeš v tuto chvíli prozradit?
Co se týče hudby, obsáhne průřez mou sólovou tvorbou. O příběhu bych nerad cokoli prozrazoval. Ať se diváci nechají překvapit.
Zdroj: časopis Scooler
Foto: Archív
