Zdeněk Julina: I v dnešní době má divadlo smysl
Zdeněk Julina patří mezi nejobsazovanější herce ve zlínském divadle. V současné době doslova exceluje v oblíbené komedii Brouk v hlavě, coby nezkrotný Španěl, a spatřit ho můžete také v novém muzikálu Škola základ života.
Zkušený herec působí v Městském divadle Zlín již 17 let a na svém kontě má nespočet rolí. Když se ho ale zeptáte na tu nejoblíbenější, bez zamýšlení vám odpoví, že to byl Don Quijote-Cervantes v představení Muž z kraje La Mancha: "Byla to z mé strany hodně velká odvaha, ale jsem za to rád."
Nedávno měl ve zlínském divadle premiéru muzikál Škola základ života, se kterým jste již absolvovali i severočeské turné. S jakými pocity jste se z něj vrátil?
Osobně si myslím, že ten muzikál nesplnil to, co od něj bylo očekáváno. Všichni čekali jenom hroznou srandu. Na druhou stranu se mi líbí, že se tam režisérka Hanka Mikolášková snažila dostat i dobové reálie, aby to nebyla jenom ta bohapustá sranda. Já tam mám se svojí rolí strašné problémy, protože dělám školníka, ředitele a inspektora zároveň, což v textu není nijak zdůvodněné. Takže bych s Hankou potřeboval mluvit a chtěl bych tam nějaké věci změnit. Ale jinak všem Zlíňákům vřele doporučuji, aby se jeli podívat do Severních Čech. Je to zážitek. Potom si budou Zlína vážit. (úsměv)
Kdybyste měl říct jeden důvod, proč mají lidé na představení Škola základ života přijít, co by to bylo?
Včera byl v televizi film Cesta do hlubin študákovy duše, což je pokračování Školy. Jenom tak jsme doma přepínali a chvilku jsme ho tam nechali. Dcera se dívala a najednou říká: "To je výborný film." Dnešní mládež se už na černobílé filmy nedívá, protože jsou pomalé a nejsou akční. Proto si myslím, že tato divadelní hra by jim mohla tehdejší dobu přiblížit a třeba někdy, až budou v našich letech, se k těm černobílým filmům i vrátí. Navíc v těch filmech jsou vynikající herci, klobouk dolů před nimi. Takový pan Pešek, tomu se budu smát snad pořád.
V představení je vtipně zobrazen "souboj" študáků a kantorů. Jaký jste byl vy sám školák? Patřil jste také k těm rebelům a rád pronášel nahlas své názory, nebo jste nijak výrazně nevyčníval z davu?
Já jsem vyčníval, byl jsem podobný postavě Čuřila, kterého hraje Pavel Vacek. Takový komediant třídy. U nás byla vyhlášená dvojice Julina - Macura, což je nynější ředitel krematoria. (smích) Doteď se stýkáme a jsme nejlepší kamarádi. Tehdy jsme byli takový ti průseráři, co vymýšleli různé věci na učitele. Ale rozhodně to nebyly zlé úmysly. Nedělali jsme sviňárny, spíš šlo o srandu.
Můžete prozradit nějaký váš školní průšvih, na který po letech vzpomínáte už jen s úsměvem?
Já nevím, teď narychlo si nevzpomenu. Ale oblíbené rčení na základní škole bylo: "Zase Julina a Macura." Julina a Macura, to byla obávaná dvojice na celé 9. základní škole. (smích)
Určitě jste také bavili své spolužáky o přestávkách, viďte?
Ano, ano.
Jak jste již uvedl, v představení Škola základ života ztvárňujete mimo jiné postavu ředitele školy. Troufnul byste si v dnešní době vykonávat profesi učitele?
Rozhodně ne. Netroufnul bych si učit a už vůbec ne v dnešní době. Zkoušel jsem vést dramatický obor a fakt nemám učitelské schopnosti. Ale hlavně, my jsme měli velký respekt z těch našich učitelů. Ano, dovolili jsme si strašně moc, i oni si dovolili hodně, jenže jsme věděli proč. Když si vzpomenu na pana učitele Klimeše, od toho jsem dostal tolikrát pár facek… Ale vždycky jsem věděl za co. To v dnešní době učitelé nesmí. Já neříkám, aby někoho mlátili, ovšem dnes stačí, aby se na někoho jenom špatně podívali, a rodiče jdou a podávají žaloby. Nechtěl bych být učitelem v žádném případě.
Zůstaňme ještě u toho vzpomínání. Původně jste hercem být neměl, mám pravdu? V rodině herecké kořeny nemáte a rodiče vás dali nejprve na sport.
Rodiče jsou učitelé a tehdy nevěděli, co se mnou. Chtěli, abych šel na sportovní školu. Tam to ale vůbec nevyšlo, protože já jsem na sport opravdu hodně levý. Baví mě jezdit na kole, ale například lyžovat, to jsem odmítal. Když se dívám na fotbal, tak jsem unavený, jen když vidím, jak hráči to hřiště přebíhají. Jednou se u nás ve škole objevil pan Navrátil, což byl šéf Malé scény a bývalý herec v Divadle pracujících (pozn.: dnes Městské divadlo Zlín), a díky němu jsem se dostal do kolektivu Malé scény.
Nemáte žádné herecké vzdělání, zkrátka jste byl obdařen velkým talentem. Kam se ubíraly vaše kroky po základní škole?
Já nevím, jestli je to talent, ale baví mě to. Jde spíš o chuť. Teď je tady riziko, že to budou číst moje děti… (úsměv) Po základce rodiče nevěděli, kam mě upíchnout. Se svými známkami jsem si na střední školu netroufal, proto jsem šel na učňák. Vybíral jsem mezi kuchařem a prodavačem. Zvolil jsem prodavače, protože jsem celkem upovídaný, a naši říkali: "Jo, tak to zkus. Oni potřebují ukecané lidi." Jsem tedy vyučený prodavač smíšeného zboží.
Bylo těžké, kvůli tomu, že nejste vystudovaný herec, se později prosadit? Hrálo to nějakou roli?
Tehdy to moc roli nehrálo. Šel jsem na konkurz do divadla v Českém Těšíně a teď už to můžu přiznat, dostal jsem se tam asi po známosti. Ten pan Antonín Navrátil, co nás vedl na Malé scéně, dělal právě v Českém Těšíně šéfa. Napsal mi, jestli nechci přijít na konkurz, čehož jsem využil.
Své herecké nadání jste objevil na již zmiňované Malé scéně, což je druhé zlínské divadlo. To v červnu letošního roku, kvůli nedostatku financí, končí svou činnost. Co na to říkáte?
Je to strašné neštěstí, protože celé divadlo se opravilo, udělali pořádné zázemí a je to tam nádherné. Konečně by se tam něco mohlo začít dít, ale nejsou prachy. Podle mě by bylo naprosto ideální, kdyby Městské divadlo dostalo i Malou scénu a propojilo se to. Zrušilo by se Studio Z (pozn.: komorní scéna zlínského divadla) a ty menší hry by se hrály na Malé scéně.
Když se ohlédnete, co konkrétně vám dala Malá scéna do hereckého života?
Úplně všechno. Kdybych nepoznal Malou scénu, v životě bych se nestal hercem. Základy pantomimy, veškerou mluvu, to všechno mám z Malé scény.
Dočetl jsem se, že v roce 1985 jste se právě na Malé scéně představil coby profesor Van Helsing v muzikálu Drákula. Jednalo se o vaši první větší roli?
Ne, tam už nějaké větší role byly. Celého Drákulu jsme nazkoušeli jako velký horor s kamennou tváří. Hudbu nám dělali Vlasta Redl, tehdy ještě neznámý muzikant, a Lumír Bednařík. Začala premiéra, sbor nesl rakev a celý sál Malé scény se začal hrozně smát. Nebožtík Michal Mašek, kterého jsem měl moc rád, nás všechny oběhl a říká: "Vyserte se na horor, bude to komedie." To jsem v životě nezažil, aby se lusknutím prstu stala z hororu komedie. Ale vyplatilo se to, lidé byli nadšení.
Napadlo vás tehdy, že jednou bude Drákula (pozn.: později v Praze uváděn jako muzikál Dracula, jehož autory jsou Karel Svoboda a Zdeněk Borovec) shodou okolností jeden z našich nejslavnějších muzikálů vůbec?
To ne, vždyť byl tuhý socík. Už ten nápad, udělat Drákulu, byl velký experiment. Paní Navrátilová, která vedla Malou scénu po panu Navrátilovi, řekla, že od toho dává ruce pryč, ať si zkoušíme, co chceme.
Z Malé scény vedly vaše kroky do Českého Těšína a následně do Chebu, je to tak?
V Českém Těšíně jsem byl rok. Potom jsem šel na dva roky na vojnu do Kralovic u Rakovníka a rodiče strašně trpěli, že jsem odešel tak daleko. Napsal jsem jim, že jdu ještě dál, a to do Chebu. Bylo to takové divoké.
V Chebu jste zůstal šest let a také poznal vaši manželku, herečku Romanu. Zajímá mě, jaké to je, být na jevišti s manželkou?
My jsme se s manželkou dali dohromady během hry Rozmarný duch. Hráli jsme manžele Bradmanovi, kteří přijdou na návštěvu k hlavním postavám. Než jsme šli na jeviště, tak jsme si vždycky povídali, slovo dalo slovo a vzali jsme se. Jenže od té doby jsme s Romčou neměli ani v Chebu, ani tady ve Zlíně nějaký větší dialog. Sice jsme se na jevišti potkali, ale jen tak, že prohodíme čtyři věty a hotovo. Je mi to hrozně líto, protože kdyby se režisér zamyslel, zjistí, že si to můžeme nazkoušet doma. (úsměv) Nikoho to ještě asi nenapadlo, nebo se toho bojí… Je to škoda.
Učíte se texty spolu s manželkou?
Ne, to vůbec ne. Je nepříjemné, že oba dva jsme v jedné práci a doma řešíme, co se dělo na zkouškách. Proto se to snažíme co nejvíc vytěsnit, zkrátka nenosit si práci domů.
Když jsme u toho učení, jakým způsobem dostanete text do hlavy? Máte na to nějakou speciální metodu?
Když byly děti menší a ještě je zajímalo to, co děláme, tak jsem jim říkal: "Hele, budete mi číst tyhle věty a já vám budu odpovídat." To byla zábava. Teď už se ale učím hlavně v divadle na zkouškách. Zkoušíme šest týdnů a člověk říká pořád to samé.
Doma se už vůbec neučíte?
Když jde do tuhého, blíží se premiéra a nejde mi to do hlavy, tak samozřejmě i doma. Bydlíme v Otrokovicích, takže je ideální se učit cestou ve vlaku. Člověk si to pěkně zopakuje.
V Městském divadle Zlín působíte od sezóny 1994/1995. Vzpomenete si ještě, jak vás tehdy kolegové přijali? Byla ve vás nervozita?
Byl jsem strašně nervózní. Na některé kolegy jsem se chodil dívat s učňákem jako prodavač, bylo to pro mě něco šíleného. Výhoda byla, že jsem začínal němou rolí ve hře Osm a půl. Postupně jsme si na sebe s kolegy zvykli.
Hra Osm a půl pro vás musela být zajímavá zkušenost. Seděl jste v hledišti jako bílý klaun už v době, kdy lidé teprve přicházeli na představení.
Já jsem mohl pohnout jenom hlavou, jinak jsem se nesměl hýbat. Nejdřív jsem se bál, že to nedám, ale potom mě to hrozně bavilo. Seděl jsem v celkem příjemné poloze, která se dala vydržet a líbily se mi reakce lidí. Ty byly opravdu úžasné.
Zkoušeli na vás něco?
No, jasně. Chodili, dívali se a říkali: "To není živé." Když byla premiéra, tak se přišla podívat manželka a za ní se právě někdo bavil: "To je umělá hmota… Není to umělá hmota… Je to umělá hmota…" Romča to nevydržela, otočila se a povídá: "Není to umělá hmota, to je můj manžel!" (smích)
Na svém kontě máte spoustu krásných rolí, přesto se mi zdá, že nad těmi vážnými postavami převládají spíš ty komediální. Co vás vlastně baví hrát víc?
To je hrozně těžké, na tohle se nedá odpovědět nějak jednoznačně. Mám rád komedie, rád se směji a jsem rád, když lidé řvou smíchy. Teď jsem ale hrál ve čtyřech komediích za sebou a rád bych si zahrál něco vážného.
Jsou herci v divadlech "škatulkováni" do určitých typů postav?
Asi jo, ale tady u nás je to nenásilné. Není to tak znatelné, jako v jiných divadlech. Přesto… Bude se dělat komedie, objeví se tam Král a Julina. Bude se dělat drama, objeví se tam Helena Čermáková. (smích)
Když se zamyslíte, která role byla ve vašich začátcích ve zlínském divadle ta osudová?
Asi Muž z kraje La Mancha.
To ale není úplně ze začátku vašeho působení ve zlínském divadle.
Není to ze začátku, ale strašně se mi to líbilo. Měl jsem to šíleně rád.
Dobře, ještě se k tomu dostaneme. Nyní vám budu jmenovat hry, které mám s vaší osobou asi nejvíce spjaté, ať už z jakéhokoliv důvodu a rád bych se u nich chvilku zastavil. Myslíte, že byste mi je mohl krátce okomentovat?
Jasně.
Jako první tady mám pohádku Hrátky s čertem (pozn.: premiéra v roce 1995, role - Martin Kabát).
Strašné nervy, hrůza v očích… Kolega Randár mi na jevišti počítal každý brept. To byla moje první větší mluvená role ve zlínském divadle a Luděk Randár úplně natvrdo počítal mé brepty během našeho dialogu. Od té doby z něj mám velký respekt a těším se, až mu to jednou vrátím. (smích)
O vás je známo, že v pohádkách hrajete rád, důkazem je například legendární Perníková chaloupka nebo také Červená Karkulka.
Pohádky mi rozhodně nevadí. Červená Karkulka mi ale trošku vadila, protože si myslím, že to nebylo až tak povedené. Perníková chaloupka, to ať se děje, co se děje, je mi sedmačtyřicet a já tam prostě tu ježibabu dělat budu, protože vím, že těm dětem se to líbí.
Jaké je dětské publikum? Dá se ta dopolední atmosféra porovnávat s večerním představením?
Určitě. Když máte v hledišti 600 dětí, tak během půl hodiny poznáte, jestli je to baví nebo ne. U dospělých je to jiné. Ti se ovládnou, vydrží to, spoře zatleskají a jdou domů. Když to ale nebaví děti, tak se moc hrát nedá, protože se baví, jí bonbóny a tak podobně. Pokud je ta pohádka zajímavá, tak jsou jak pěny a povzbuzují, což je výborné.
Málokdo ví, že jste se objevil i v televizní pohádce Šmankote, babičko čaruj, která byla hodně kritizována.
(smích) Ano… Ta kritika se dá pochopit. Byly tam výborné masky, ale příběh byl strašně nudný. Nic se tam nedělo. Ono to bylo také tím, že se to točilo asi tři roky. Kvůli problémům se na rok zastavilo natáčení, měnili se režiséři, bylo to nesourodé. Že bych na to byl pyšný, to ne.
Pojďme ale zpět k našemu výčtu her. Dále tu mám renesanční komedii Calandriáda (pozn.: 2003, Fessenio).
Calandriáda byla výborná. Fakt sranda, moc mě to bavilo.
Ze stejného období je i fraška Lumpacivagabundus (pozn.: 2003, Lumpacivagabundus).
To nejsou dobré vzpomínky. Myslím si, že ta hra mohla dopadnout úplně jinak. S panem režisérem jsme si to vyříkali a víc se o této hře nebudu bavit.
A teď je na řadě Muž z kraje La Mancha (pozn.: 2006, Don Quijote-Cervantes), v němž jste si i zazpíval.
Ano. To byla z mé strany hodně velká odvaha. Je to nádherná hra, tak jsem to risknul. Uklidňovalo mě pořád to, že režisérka Hanka Mikolášková říkala: "Tam nejde o zpěv, to je herecký zpěv. Nemusí tam být árie, jde o to, co tam zpíváš." Tím mě utěšovala. Já nejsem sólový zpěvák. Můžu zpívat ve sboru, ale sólově ne. Byla to opravdu moje velká drzost, že jsem to risknul. A jsem za to hrozně rád, vždycky na to budu v dobrém vzpomínat. A ať si kdo chce, co chce říká, třeba, že to nebyl zpěv, že jsem byl falešný… Nevadí mi to.
V Drákulovi jste tenkrát nezpíval?
Jenom sbory. Jako profesor Van Helsing jsem tam neměl prostor. Naštěstí. (úsměv)
Dostáváme se k další velmi úspěšné komedii, kterou je Sluha dvou pánů (pozn.: 2009, Pantalone de Bisognosi).
Smekám před Radovanem Králem. Málokdy se chodím dívat na výstupy svých kolegů, ale tady v tomhle případě to dělám. Sluha dvou pánů mě asi nepřestane bavit nikdy. Úžasný režisér Jakub Nvota, který vymyslel, že Sluha dvou pánů bude z úplně jiné doby. Nedá se to ani nijak zařadit, říct z jaké doby. Já jsem se toho napřed bál, ale mám to rád a těší mě, když se lidé smějí. Radovan je opravdu neskutečný… Geniální.
Dále jsem vybral syrové drama Je třeba zabít Sekala (pozn.: 2011, Ivan Sekal). Slyšel jsem, že tuhle hru máte velmi rád.
Mám ji rád. Vzpomínám si, že byly prázdniny, jel jsem na kole a najednou zvonil telefon. Volal mi režisér Petr Veselý a říkal: "Prosím tě, budeš hrát Sekala. Nauč se házet nožem." Měl jsem na to tři měsíce, zkoušel jsem různé druhy nožů, ale nenaučil jsem se to. Naučil jsem se práskat bičem, což taky není žádná sranda. Film jsem viděl kdysi dávno a pořád jsem si myslel, že Sekal je kladná postava. Až po čtrnácti dnech mi bylo sděleno, že Sekal, to je ta největší svině. Říkal jsem si: "Sakra, to jsem se sekl." (smích) Takovou svini člověk jen tak nenajde. Dával jsem někde rozhovor a povídal jsem, že přes tu vesnici Lakotice bych v životě nechtěl jet. Podle mě, v celé hře nenajdete kladnou postavu. Všichni říkají, že Jura Baran je kladný, ale já si myslím, že taky není úplně čistý. Ani farář… Nenajdete tam dobráka.
A jako poslední hru jsem si poznamenal vynikající komedii Brouk v hlavě (pozn.: 2011, Carlos Homenides de Histangua).
Ano, výborná komedie, myslím si, že se povedla. Lidi jsou nadšení. Já mám trauma až do posledního výstupu, až do dialogu s Hankou Briešťanskou ve španělštině. Neumím španělsky, jen jsem se ty věty nějak naučil, proto vůbec nevím, kdy Hanka končí. A u téhle hry zažíváme ten nádherný pocit, kdy opravdu 600 lidí řve smíchy, stojí a tleská. Nenahraditelné.
Počítám, že řeč ve španělštině bylo velmi těžké dostat do hlavy.
Jazyky mi dělají velký problém. Já jsem se učil pět let německy, dnes neřeknu jedinou větu. Možná pár slovíček umím rusky. Chtěl jsem se učit anglicky, ale po roce jsem to vzdal. Fakt na to nemám buňky.
A můžete si tam alespoň vymýšlet?
Ne. Kdyby mi vypadlo jediné slovo, tak nevím, co říct dál. Nevěděl bych, jak pokračovat.
Teď mě zajímá, zda jsem se alespoň trošku trefil do těch vašich nejzásadnějších a nejoblíbenějších her.
Ta nejzásadnější hra byla asi Osm a půl. Tehdy jsme se nastěhovali do Zlína a neměli jsme s manželkou práci. Dušan Sitek dělal asistenta režie panu Pitínskému a přišla mi nabídka na roli bílého klauna. Původně jsem měl jen někde vzadu přejít. Postupně se ta role začala vrbit a ve finále jsem dělal druhé já Bolku Polívkovi. Kdykoliv byl na jevišti, tak já jsem stál za ním. Díky tomu jsem se dostal do povědomí zlínského souboru a začal jsem tady fungovat. No a potom samozřejmě Muž z kraje La Mancha…
Když srovnáte zlínské divadlo v době, kdy jste do něj nastoupil a dnes, co zásadního se změnilo?
Nevím, jestli jsem nějak oprávněný to hodnotit. V této době na mě divadlo působí, jako mnohem vstřícnější. Dřív jsem chodil kolem divadla a říkal jsem si: "Bacha, to je divadlo." Vnímal jsem ho jinak. Věděl jsem, že se tam musí jen v obleku. Teď mi ta atmosféra přijde najednou uvolněnější. Lidé se oblečou slušně, ale už se nebojí toho, že musí mít ten oblek a kravatu. Tak to aspoň cítím. Nejsem divák, nemůžu to posoudit. Třeba je to tak, že si mladí říkají: "Ty vole, divadlo, pryč od toho." Fakt nevím.
Opusťme teď divadlo. Nemůžu vynechat ani vaši filmovou část hereckého života.
Tak to bude stručné… (smích)
Poprvé jste se před kamerou objevil v roce 1981 ve filmu Mezi námi kluky, poté následovaly seriály jako Četnické humoresky či Ordinace v růžové zahradě a také spousta studentských filmů. Mě ale ve vašem rejstříku zaujal německý film z roku 2004 Napola: Hitlerova elita. Jak jste k tomu přišel?
(znovu se hlasitě rozesměje) Já ani nevím, jestli v tom filmu jsem. Natáčení trvalo zhruba dvě hodiny. Hlavní hrdina si ke mně přišel něco koupit do krámu v Praze a já jsem jenom vyšel ven, utíral si ruce a zamával mu. To je všechno.
Tak aspoň něco. Teď mě napadá, že hudební komedie Mezi námi kluky se natáčela přímo ve Zlíně.
Ano. Tehdy jsem měl 21 natáčecích dnů a dostal jsem za to 2 800,-. Můj tatínek, profesor na strojárně, měl plat 2 500,-. Ještě jsem tenkrát neměl osmnáct, takže za mě musel podepsat smlouvu a jenom na ty prachy hleděl… Kdybych měl 21 natáčecích dnů v dnešní době, tak si snad postavíme barák.
Pojďme nepatrně nahlédnout do budoucnosti. Co vás, ať už u divadla nebo filmu, čeká?
U filmu asi nic. V divadle máme novou šéfovou, takže si myslím, že role budou. Co mě ale přesně čeká, to nevím.
Na závěr bych vás poprosil o vzkaz čtenářům.
Přijďte se někdy podívat do divadla. Uvidíte, že i v dnešní době má smysl.
Autor: Jakub Malovaný
Foto: www.divadlo.zlin.cz
