David Herák: Naše desky znají i v Indonésii!
Kytarista a jeden ze zakládajících členů kapely M.Z.H. David Herák žije opravdu pestrý život. Kromě hraní v kapele totiž učí na vysoké škole a věnuje se také filmové tvorbě. Navíc se mu splnil dětský sen, když se dostal do daleké Indonésie.
"Dokonce jsem se stal členem jedné indonéské rodiny a mám své indonéské jméno," vypráví užasle a hned dodává, že jejich písničky tamní obyvatelé velmi dobře znají.
Spolu s Kamilem Stibůrkem jste jediní zakládající členové, kteří vydrželi v M.Z.H. dodnes. Vzpomeneš si ještě na úplné začátky, které se datují do roku 1994?
Na začátky si vzpomínám úplně přesně. Bylo to v době, kdy jsem chodil na střední školu a parta mých kamarádů neustále vyprávěla o tom, jak si založí kapelu. Každý si vybral svůj hudební nástroj, ale chyběla jim jedna kytara. A protože jsem na kytaru neuměl hrát, tak bylo jasný, že mne vyberou. To byl asi úplný počátek.
Vybaví se ti vaše první zkouška?
Do první zkoušky to trvalo ještě minimálně rok a půl, než jsme se vůbec dali dohromady a sešli jsme se i s hudebními nástroji, jelikož jsme na ty nástroje museli někde sehnat peníze a nakoupit je. Také jsme museli doma spájet zesilovače nebo si je půjčit od kamarádů. První zkouška se konala 20. ledna 1995, což znamená rok a půl od data založení kapely.
Kdo vůbec přišel s nápadem založit kapelu?
Dodneška se s Kamilem Stibůrkem hádáme, kdo na to přišel. V té původní sestavě totiž tvrdil každý člen M.Z.H., že přišel s nápadem založit kapelu. Je to takový pochybný. Já si myslím, že to byla spolupráce všech.
Jak vypadala původní sestava Hrbatých?
V původní sestavě jsem byl já a Kamil Stibůrek, jakožto kytaristi, zpíval Tomáš Knížek, na bicí hrál Pavel Bittner a na basu Tomáš Kohout.
Hraješ na elektrickou kytaru, proto se zeptám, byl jsi samouk?
Já jsem byl vždycky samouk. To bylo mé krédo býti samoukem.
Počítám, že v kapele bylo samouků víc.
Jasně. My jsme byli odjakživa kapela složená pouze ze samých samouků. Máme jedinou výjimku a tou je Jaroušek, který je nesamouk. Ale tím, jak už hraje dlouhá léta a je to již starší pán, tak tu nauku tak zapomněl, že se stává samoukem a učí se opět od začátku.
První koncert jste měli v klubu Leopard v Kostelci nad Labem. Jak se tenkrát produkce vyvedla?
Ano, náš první koncert byl v Leopardu v Kostelci nad Labem. Je to už strašně, strašně dávno. A bylo to vlastně v té původní, staré sestavě. Na koncert se v té době dostavily velké hvězdy našeho punkového okolí, což byli Daniel De Luxe Král a Jiří Semír Staněk, kteří hráli v kapele Babiččino údolí. A na koncert se také rozhodl dorazit náš kamarád Jonys, který jel svým zánovním žigulíkem, ale po cestě měl bohužel nějaký dopravní problém a na tuto památnou akci nedorazil. Během koncertu byla velká sranda. Hráli jsme asi dvě nebo tři písně. Už při té druhé na nás začali lidé pískat a házet kelímky. Jiří Semír Staněk a Daniel De Luxe Král jenom kroutili hlavou a zírali. Zajímavý bylo ještě to, že Kamil Stibůrek hrál nikoliv o jeden puntík vedle, jak je jeho zvykem, ale dokonce o dva až tři puntíky. Celé to bylo takový rozladěný flašinet. Dáňa Král potom řekl, že to byl nejhorší koncert, který kdy v životě viděl.
V roce 1997 přichází do kapely právě Daniel De Luxe Král a také Jonys. Zvedla se tím nějak výrazně úroveň skupiny?
Přijetím Dáni De Luxe Krále a Jonyse se kapela posunula do úplně jiného levelu. Musím říct, že jakmile do kapely kluci nastoupili a trošku jsme nazkoušeli, tak jsme si mohli říct, že jsme opravdu hudební kapela. A nemuseli jsme se stydět někde vystupovat.
Traduje se historka, že jste potkali Jonyse zrovna v době, kdy se chystal na maturitu. Prý od tebe dostal nějakou radu, jak to všechno zvládnout. Co jsi mu tehdy poradil?
Jonysovi jsem poradil můj tajný recept, jak se dá maturita udělat. Je to taková specielní kouzelná receptura. Když budeš někdy chtít, protože budeš taky brzo maturovat, tak ti ji poradím. Já jsem ji Jonysovi poradil, ten si připravil ten tajný recept, maturitu udělal a stal se členem M.Z.H.
Pomohlo vám k úspěšnému období i přijetí manažera, kterým byl Miroslav Mirčev, dnes úspěšný režisér?
Jasně. Když k nám nastoupil Mirčev, byl to velkej punk. Dokonce Míra Mirčev složil i pár textů. Ty texty už se dneska nehrají, přesto si myslím, že byly velmi, velmi dobrý. Když se na to podívám celkově, tak to byla opravdu velká sranda. Ale v současnosti zastávám názor, že pro společnost je Miroslav Mirčev jako režisér asi miliardkrát přínosnější, než Miroslav Mirčev jako manažer kapely M.Z.H.
Najednou jste stáli na pódiu vedle legend, jako je Visací zámek, Šanov či Zóna A. Neměli jste trému?
Ano, když jsem poprvé vstoupil na pódium a hrál s legendami, jako je Visací zámek, Šanov nebo Zóna, měl jsem šílenou trému. Nemohl jsem stát, sedět či pít pivo. To bylo strašný. Ale časem to vyprchalo a teď už takovou trému nemám. Mám spíš to jemný mrazení, asi tím že se na koncert těším.
Jaký jste měli repertoár? Už jste hráli své písničky?
Ano. V té době jsme měli svůj repertoár. Hráli jsme písně, které jsou na staré desce Pivo, buřty, autodrom. Takové ty slavné písně, které se hrají dodnes, jako je například Smíchov, Pivo, buřty, autodrom či Hrací hodiny. Samozřejmě jsme hráli i písně převzaté, například od Sex Pistols, Dead Kennedys, Visacího zámku a nebo Tří sester.
V roce 2001 jste upustili od punku a přešli jste ke stylu HC. Dokonce jste měli v kapele zpěvačku místo Jonyse, který si dal pauzu. Znamená to, že jste experimentovali a zkoušeli něco nového?
Měli jsme takový menší rozepře. V roce 2001 jsme si dali pauzu. Zkoušeli jsme hrát i jiný styly, ale já si myslím, že nám to moc nešlo. Už z toho důvodu, že nejsme tak dobrý hudebníci, abychom dokázali hrát pořádně styl HC. Vlastně jsme v tomhle stylu nebyli ani vychováni. Výjimkou je Dáňa Král, který měl svoji kapelu, kde hrál tvrdý HC a nedělalo mu to problémy. Nám ostatním to dělalo opravdu velký problémy.
Co vás tedy vedlo k tomu, udělat krok zpět k punku?
No, jak už jsem řekl, po chvíli jsme zjistili, že tudy cesta nevede, že punk je punk. Na punku ti stačí jednoduše zahrát tři akordy a ještě je můžeš zahrát špatně. Důležitý je, aby byla sranda a lidem se to líbilo. Myslím si, že ty naše vnitřní povahy jsou naladěný na takovou úroveň, že hrajeme tenhleten náš srandovní, jinočanskej, vesnickej punk.
V roce 2005 jste přibrali druhého basáka Mafunu a začali jezdit se Třemi sestrami. Nezasteskne se ti občas po těch začátcích?
Když jsme přibrali Mafunu, tak to bylo z toho důvodu, že náš basák Láďa Raš odjel do Anglie, kde začal dlouhodobě pracovat. No a my jsme měli připraveno pár koncertů, jenže jsme neměli basáka. Proto jsme vzali náhradu, kterou byl právě náš kamarád Mafuna. A protože v naší kapele se nikdy náhradníci nevyhazují, tak u nás zůstal a dnes je náš stálý člen. A náš velký manažer. Hluboce si ho vážíme a už bychom se ho nikdy a za nic nezbavili. Samozřejmě, díky němu jsme pomalinku začali jezdit na ty větší koncerty a hráli jsme víc a víc.
A jestli se mi zasteskne po těch začátcích? Možná se mi zasteskne po takový tý éře, kdy jsme se dali dohromady s Dáňou a Jonysem. To znamená rok 1997, 1998. To jsme hrávali ještě ve Mlejně, třeba s kapelou Kopnout. S nimi jsme měli dejme tomu jednou za dva měsíce koncert, právě ve Mlejně, což je klub ve Stodůlkách. Periferie Prahy. Tam přišlo nějakých 300 lidí, to bylo prostě úžasný. Na to si rád vzpomínám. Byli jsme o dvanáct let mladší a byl to ten správnej punk. Ty mejdany až do rána… Jinak, na ty úplný začátky v letech 1994, 1995 si až tak nevzpomínám, protože se to z mý hlavy prostě za ty léta pomalu vykouřilo.
Kromě hraní v kapele se zabýváš i filmovou tvorbou. Postupně jsi pracoval jako asistent kamery, osvětlovač, kameraman a hlavní kameraman na projektech realizovaných nejen v ČR. Chceš se prosadit v tomhle oboru?
Když jsem studoval vysokou školu, tak jsem si potřeboval přivydělat peníze. A protože jsem trošku technicky zdatnej, tak jsem se přes mého kamaráda Láďu Špičku dostal k filmu. Tam jsem si prošel úplně všemi profesemi. Díky filmu jsem se seznámil i s ostatními kamarády, kteří jsou dnes známí filmaři. Dokonce jsem dohodil kšefty u filmu i Mírovi Mirčevovi, jakožto mladýmu klučíkovi, který studoval stavební průmyslovku. No a tak jsem postupoval od pozice k pozici, až se mi podařilo dělat hlavního kameramana u projektů, které byly profesionální a měli většinou nějaký smysl. Když se na to dneska podívám, tak už točím pouze s jedním režisérem a to právě s Mirkem Mirčevem. Mám tým spolupracovníků, jako jsou například kluci od kamer Honza Keberle, Honza Látal, Dominik Schön. Jsem rád, že s nimi dokáži udělat dílo, které vypadá opravdu super. A ne jen mojí zásluhou. Vždycky je to týmová práce. Dneska je to můj velký koníček a těší mě, že ho dokáži dělat na profesionální úrovni.
A aby toho nebylo málo, tak ještě vyučuješ na České zemědělské univerzitě. Jak se ti to daří skloubit?
Učím na Katedře mechaniky a strojnictví na Technické fakultě. Skloubit se mi to daří docela dobře, protože jak už jsem řekl, ty mé ostatní profese jsou koníčkem. Koncertní akce jsou většinou o víkendech, což není problém. A když dělám nějaký větší filmový projekt, a to nejen jako kameraman, ale třeba konstruuji novou kamerovou techniku či nové zařízení, které se používá pro daný film nebo reklamu, tak to mám většinou naplánovaný tak, že se to koná, když mám dovolenou nebo během léta. Žádný problém v tom není.
Díky univerzitě jsi se dostal také do Indonésie. Můžeš prozradit, jak to všechno vzešlo a co tam jezdíš dělat?
Už odmalička jsem měl velký sen dostat se do rozvojových tropických zemí, jezdit na slonovi a vidět tygry. Jednou přišel jeden z mých šéfů a nabídl mi, abych odjel do Indonésie. Já jsem tam opravdu odjel. Žil jsem tam dohromady přes jeden rok a neustále se tam vracím. Učil jsem tam na univerzitě, podařilo se nám tam založit výukové centrum a dodneška tam děláme výzkum. Máme dokonce neziskovou organizaci, která podporuje indonéské studenty z velmi chudých rodin a snaží se jim pomoci při jejich studiu. Já tam stále jezdím, mám tam své studenty magisterského a doktorského studia a moji asistenti mají většinou své vědecké práce zaměřené právě na Indonésii. Já tam jsem asi tři měsíce v roce.
Jak na tebe Indonésie zapůsobila?
Indonésie je moje druhá země, můj druhý domov. Já jsem se do Indonésie zamiloval. Dokonce jsem se stal členem jedné indonéské rodiny a mám své indonéské jméno Simanjuntak. V podstatě jsem domestikovaným Čechem v Indonésii v oblasti jezera Toba, což znamená, že spadám do kmene Bataků.
Už jsi tamním lidem pouštěl desku M.Z.H.?
Tamní lidé a moji přátelé v okolí jezera Toba znají desky M.Z.H., a to jak Frajeři se vrací, tak i Čórtův hrád. A ještě bych chtěl dodat, že kdybys přijel do Indonésie ty, k jezeru Toba, do městečka Balige a zažádal v tamním rádiu, tak ti naše písničky pustí. Často hrané jsou Hrací hodiny. Dokonce nás mají i v některých rodinných hotýlcích v jukeboxu.
Takže, když se to shrne, tak co je vlastně David Herák? Kytarista, učitel nebo kameraman?
Dle mého názoru je David Herák vysokoškolský učitel, který má rád srandu, holky všech ras, národností a všech velikostí, dobrý jídlo, hlavně suši, cestování, jachting. A jestli je dobrý učitel, dobrý kameraman či dobrý kytarista, ať posoudí jiní.
Co se přihodilo, že Jonys nepřijel na historicky první koncert M.Z.H.?
Současný zpěvák skupiny M.Z.H. Jonys vypráví, co se mu 13. listopadu 1995 přihodilo za dopravní nehodu, jejímž zaviněním nepřijel na historicky první koncert Hrbatých, který se konal v Kostelci nad Labem v klubu Leopard.
"To byla výprava. Jel semnou tehdejší kamarád a jedno tělo Korejda. Šlo o drobný střet mého tehdejšího vozu Žiguli se zaparkovanou Mazdou 626 na Malostranském náměstí. Nic se nestalo, ještě by jsme to na koncert stihli. Ale radši jsme šli do hospody na Jamajce, která je na Smíchově, pít jedno pivo za druhým."
Rozhovor s Markétou Stibůrkovou
Počátkem roku 2001 nakrátko opouští M.Z.H. Jonys a kapela tak přibírá zpěvačku Markétu Vaníčkovou, dnes Stibůrkovou, ženu kytaristy Kamila Stibůrka. Jak na své působení v kapele vzpomíná?
V kapele M.Z.H. jsi v roce 2001 nahradila Jonyse, který si dal pauzu. Jak na tebe tenkrát přišli?
V roce 2000 jsem začala "chodit" s kytaristou Kamelotem (pozn.: Kamil Stibůrek) a tím jsem se stala skalní fanynkou M.Z.H., takže jsem samozřejmě znala všechny texty. Byla to spíš taková legrace a pro M.Z.H. zoufalý počin. Takové vyplnění času, než se Miťka (pozn.: Jonys) navrátil.
Měla jsi už nějaké pěvecké zkušenosti?
Pěvecké zkušenosti jsem měla hlavně od táboráků a taky od dýchánků s DeLuxem, Kamelotem, dnešním šoférem M.Z.H. Bédou a dalšími členy na Mirešáku, kde jsme halekávali do ranního kuropění.
Jak na tu dobu vlastně vzpomínáš? Mimo jiné došlo také ke změně stylu, hráli jste vyspělejší HC.
Na tu dobu si už vlastně moc nepamatuji. Pamatuji si hlavně, že kluci hráli jako ďasi s plným nasazením, ostatně jako vždy.
Absolvovali jste tehdy nějaké koncerty?
To ne. Jen si vzpomínám, že jsem se asi dvakrát účastnila koncíku, kde zpíval Míťa a já samostatně zpívala cover Uh la la la nesoucí název UU koala. Ale to bylo v časech buď před nebo po té jeho pauze.
Co nakonec vedlo k tomu, že jsi v kapele, ještě v témže roce, skončila?
Vrátil se Miťka a vše bylo naprosto jasné.
Jaký je tvůj názor na dnešní M.Z.H?
M.Z.H. jsou jednoznačně nejlepší, tak zvaní srdcaři. Jsou to príma kluci, každý člen je jeden velký originál a dohromady tvoří brilantní panoptikum punku pražského.
Autor: Jakub Malovaný
Foto: www.mzhpraha.cz, Béda
