Archivní stránky kulturního žurnalisty Jakuba Malovaného

Před 20 lety se konal v moravském městě Bzenec festival, na němž zahrály tehdejší skinheadské a punkové kapely československé scény. Šlo o unikátní a jedinečnou akci, která se už nikdy neuskuteční. V dnešní době by totiž postrádala ono kouzlo.

Festivalu se zúčastnil také Jindra Kettner, který tehdy zpíval v pražské kapele Braník. Kapela byla za své texty dokonce před soudem, v současné době ale mizí v propadlišti dějin. "Těžko šlo být v tehdejším Československu důsledně apolitický," vzpomíná Jindra, jenž se už hudbě nevěnuje. Zároveň dodává, že v začátcích byl český skinhead něco mezi Mirkem Dušínem a bratrem Žižkou.

Od legendárního festivalu v Bzenci už uplynulo dlouhých 20 let. Když se ohlédneš za tehdejší dobou a vrátíš se zpět do roku 1991, co se ti vybaví jako úplně první?
Asi nejvíc se mi vybaví euforie po pádu bolševika, pocit, že se mění svět k lepšímu, že jak říkal pan Karel Kryl "už nerejeme držkou v zemi".

V dnešní době působí na člověka záběry pořízené v Bzenci skoro až "historicky". Jak na samotný festival vzpomínáš?
Skoro? To je historie. S tím se už nedá nic dělat. To jednou bylo a nic podobného už asi v českých zemích čekat nemůžeme. Já na tenhle "festival" vzpomínám jednak poněkud mlhavě, protože jsme se všichni snažili dodržovat pitný režim a jednak ho vnímám jako asi jediný společný koncert skoro všech kapel, co tady v té době tenhle styl muziky hrály.

Kdo to tehdy celé zorganizoval?
(rozesměje se) To po mně nemůžeš chtít.

Mimochodem, proč se festival konal zrovna v Bzenci, tedy městě na Moravě?
Byla možnost to tam udělat. Tak se to udělalo. Bylo to ideální místo.

Byla celá akce nějak hlídaná, například policií?
Já jsem tam nějaké masivní policejní manévry nepozoroval. Myslím, že i pro místní policajty to bylo takové malé překvapení. Ale důvodů pro zásah moc neměli, takže pouze "monitorovali". Jestli se něco dělo mimo areál, tak to fakt nevím. Ale vzhledem k tomu, že probíhala normální komunikace s pořadatelskou službou, tak ani moc důvodů k jejich nasazení nebylo.

Souhlasíš tedy s názorem, že šlo opravdu o jedinečnou událost, kterou v tomhle směru už nikdy nic nepřekoná?
To souhlasím.

Pravdou je, že v dnešní době je taková akce naprosto nerealizovatelná.
To si taky myslím.

Pojďme onen 29. červen 1991 trochu více rozebrat. V kolik se tehdy začínalo?
Začínalo se brzy odpoledne. Přece jenom, bylo tam dost kapel a dost piva, takže nebyl důvod otálet se začátkem.

A v kolik se naopak končilo?
Kdy byl konec? No já jsem odjížděl někdy v půl třetí ráno vlakem do Prahy a to se ještě hrálo.

Vzpomeneš si ještě, jaká byla cena vstupného?
Výše vstupného šla mimo mne, to fakt netuším. (úsměv)

Kolik kapel se festivalu zúčastnilo? Podle všeho měla zahrát i kapela Jen žádnou paniku, ve které zpívala i manželka Daniela Landy Mirjam. Na žádném záznamu ovšem není tahle skupina zachycena.
Jo, AntiPanika tam hrála taky. Ale těch "manželek" bylo v téhle kapele víc. Proč nejsou na žádném oficiálním záznamu? Vskutku netuším. Jakube, ty mne nutíš počítat kapely, to nevím, jestli dám ještě vůbec dohromady. Vzpomínám si na Krátký proces, zmíněnou AntiPaniku, Valašskou ligu, Tři sestry, Oslík (pozn.: myšlena kapela Orlík), My-lai, myslím, že byl i Buldog, Macháňata (pozn.: kapela Hubert Macháně) a ještě někdo ze Slovenska. A naše partička (pozn.: kapela Braník).

Proč nazýváš kapelu Orlík Oslík?
Oslík kdysi vymyslel asi Kuba Maleček, basák Orlíku a Tří sester. Myslím, že se to jeden čas i ujalo.

Na váš playlist si už nejspíš vzpomeneš jen těžko, ale jak dlouho jste hráli? Určitě to bylo nějak časově omezeno.
Pokud si dobře vybavuji, tak měla kapela 35 minut a Oslík se Sestrama hodinu. Čas určoval pořadatel. My jsme hráli víceméně věci z desky, možná i ve stejném pořadí.

Která z vystupujících kapel ti byla nejbližší?
Tak jednoznačně Hubert Macháně. Sice jsme tehdy občas hráli se Sestrama nebo s Oslíkem, ale Huberti mně osobně přišli, že jsou muzikantsky nejlepší. A měli i veselý texty a veselou desku. Mně bavily vždycky britský kapely a v Hubertech jsem je slyšel. Myslím, že tehdy měli velkou šanci se prosadit.

Jsi pořád se svými tehdejšími kolegy - muzikanty v kontaktu?
Jsem v kontaktu s naším bubeníkem. O zbytku kapely toho moc nevím.

Co říkáš na slovenský Krátký proces, který hrál jako úplně první? Na něj panovaly docela kritické názory.
Na něj hlavně panovaly dost rozdílné názory. Jedni tvrdili, že jsou to slovenští fašisti a hlinkovci a kdovíco ještě. Já si je pamatuji jako šikovný muzikanty. Bavili jsme se chvíli v backstagi a jako fašisti mi nepřišli. Mluvilo se tehdy hodně o pomlčce a rozdělení. Tyhle kluci tehdy vcelku přesně věděli, co jim to přinese a co jim to vezme. A to, že se přitom pár přiopilých chlapců mělo důvod mlátit, bych nedával za vinu zrovna Krátkému procesu.

Jak se vůbec sestavoval program? Vždyť největší miláček "holohlavých" Orlík hrál velmi brzy. Čekal bych, že přijde, až jako ta největší hvězda dne.
Program byl vcelku flexibilně upravován, dle vývoje situace a stoupajícího promile některých účinkujících. Já myslím, že Oslík hrál tak akorát. Nejsem si jistej, jestli Dan Landa nebo David Matásek nemuseli zpátky na Prahu, kvůli jejich dalším aktivitám. Takže možná proto.

Vybavuješ si nějaký zajímavý moment, něco humorného?
Něco humorného? Skupinka okolních metalíků byla zábavná.

Došlo tehdy k nějakým vážnějším problémům?
Já si žádné vážnější problémy nevybavuji. Pár lidí si dalo navzájem po hubě, ale nic, co by vybočovalo. Myslím, že na průměrných venkovských tancovačkách je zraněných více. S ohledem na množství lidí to byla poměrně klidná akce. Je fakt, že pár KinderSkinů mělo chuť se předvést. Ale to vcelku zvládali pořadatelé.

K jedné potyčce se připletl i bubeník ze skupiny Hubert Macháně Tomáš Hajíček, dnes frontman kapely Krucipüsk. Opravdu to Huberti brali celé jako velkou srandu a skinheady si dobírali?
Napadá tě něco, z čeho by si Huberti nedělali srandu? Jasně, že si skinheady dobírali, a proč by taky ne. V jejich rodném Liberci se formovaly tlupy mladistvých "Sudeťáků" - vesměs mdlého rozumu, tak se není co divit, že z nich měli legraci.

Opusťme Bzenec. Ty jsi působil jako zpěvák v kapele Braník, jenž je podle všeho dodnes na seznamu Ministerstva vnitra jako zakázaná skupina. Byl jsi už u jejího vzniku?
Ministerstvo vnitra má nějaký seznam zakázaných kapel? U vzniku jsem nebyl, jenom jsem zaregistroval, že Braník existuje. S Honzou Štěpánkem (pozn.: prvním zpěvákem Braníku) jsme se někdy v roce 1989 dohodli, že zaskočím za něj, po dobu jeho vojenské služby. Pak šel na vojnu Pásovec, tak jsem k tomu svému řevu ještě cvičil na basu.

Co tě na téhle muzice, potažmo i životním stylu, lákalo?
Na téhle muzice mne bavilo totéž, co u začátků punku, než zkomerčněl. Jednoduchost, přímočarost, většinou výrazná basová linka. Co se týká životního stylu, tak v začátcích byl český skinhead něco mezi Mirkem Dušínem a bratrem Žižkou. Pak se to nějak zvrhlo, a z původního patriotismu se čím dál víc začaly projevovat tendence, se kterýma jsme nechtěli mít nic společnýho. Těžko šlo být v tehdejším Československu důsledně apolitický. Ano, všichni jsme měli po krk bolševika. Ani punkáči nebyli vesměs levičáci. To se ještě těch cca sto českých punkerů nemělo důvod napadat s cca třiceti českými skinheady. Ale to byla doba, kdy ještě Sid Hošek (pozn.: Petr Hošek - frontman skupiny Plexis) chodil ke Lvovi a JXD (pozn.: Jiří X. Doležal - český novinář) nosil bombera a byl dotčenej, když ho nechtěli pustit do Orlíku na střik.

V čem se podle tebe Braník lišil od tehdejších skinheadských kapel? Bylo to hlavně v ostřejších textech?
A který tehdejší kapely máš na mysli? Ostřejší texty? Jasně, řvali jsme na plnou hubu, co jsme si mysleli. Vadila nám pozitivní diskriminace některých menšin. Chtěli jsme stejný metr na všechny, bez rozdílu barvy pleti a vyznání. A naivně jsme si mysleli, že bude konečně vítězit právo, pořádek a lidská důstojnost. Když si poslechneš kapely jako HNF, tak zjistíš, že jejich texty taky nebyly zrovna o knoflíkách lásky. Ale to se teď bavíme o době před vítězným listopadem. Taky texty, za který jsme byli později soudně stíháni, jsou ty předrevoluční.

Odehráli jste spoustu koncertů se zmiňovaným Orlíkem. Sleduješ i dnešní tvorbu Daniela Landy?
Ani moc ne. Já spíš sleduji, co dělá Daneček na tratích rychlostních zkoušek.

Opět se zastavím u jakéhosi porovnání. Jak vnímáš dnešní skinheady oproti těm, kteří chodili na vaše koncerty?
To se dá dost těžko porovnávat. Dřív nebyl internet a Facebook a byly plný sály lidí, co přišli na muziku. Dneska je všechno úplně jinak. Co já bych dal kdysi za to, poslechnout si na YouTube padesát pecek od Toy Dolls nebo od Peter And Test Tube Babies. Dneska se dozvíš, že v Itálii hraje Cock Sparrer a jedeš.

Braník byl první skupinou, která byla za své prohřešky stíhána. Jak jsi tenkrát prožíval ty soudní tahanice?
No, samozřejmě, že mě to štvalo. Zvlášť, když to celé vypuklo tři roky po tom, co Braník ukončil činnost. Jasně, vylezla nám deska, prodalo se jí cca 20 000 kusů a už jsme propagovali jakousi nesnášenlivost. To, že například Dr. Sládek vydával tiskovinu každý měsíc v několikanásobně vyšším nákladu s podstatně ostřejšími texty, nikomu nevadilo. Vnímal jsem, že kauza Braník byla politická objednávka, že bylo třeba ukázat, že se umíme vypořádat s rasismem a fašismem, i když například Mirda Mirovský (R.I.P.) měl do propagace jakéhokoli hnutí hodně daleko. Vůbec nechápu, proč zrovna jeho jako zvukaře a majitele studia, kde jsme nahrávali, odsoudili a Kočár (pozn.: Vladimír Kočandrle - šéf vydavatelství EMI) byl zproštěn? Největší paradox je, že trestní oznámení podal Šimon Budský - kytarista skupiny F.A.S. a člověk, který hostoval nebo se snad dokonce podílel na textech v počátcích Orlíku. Prostě fraška.

Jaké tresty vám soud nakonec vyměřil?
Dostali jsme podmínku šest měsíců na dva roky a myslím, že Mirda snad dokonce rok na dva roky. Nejvíc nás štvalo, že od zániku kapely uteklo spoustu času, všichni jsme měli nějakou práci a do toho soud a podmínka. Zvlášť Honza s tím měl problémy u U.S. firmy, kde tehdy pracoval.

Současně jsi působil také v další kapele, která se jmenovala My-lai. I ta zahrála v Bzenci. V ní jsi ale už nezpíval. Pokračovala nějak dál tvá muzikantská činnost?
My-lai s námi párkrát hráli jako předkapela a já jsem se znal s Tomášem - kytaristou. Jejich basák se chtěl věnovat naplno zpěvu a tak jsem s nimi začal zkoušet. Měli jsme asi pět koncertů. Pak to nějak zvadlo. Je fakt, že My-lai hráli docela rychle, takže jsem tehdy i docela cvičil. Pak nás vystěhovali ze zkušebny a novou už snad ani nikdo nehledal. Pak jsem se v roce 1995 odstěhoval z Prahy a zvadlo to i pro mne.

Co děláš dnes? V hudební oblasti už se nepohybuješ, je to tak?
Dneska mám půjčovnu vysílaček a pracovních čtyřkolek. Zajišťuji radiodispečink a servis pro kulturní, sportovní a společenské akce, takže i festivaly a rally. K muzikantům to nemám daleko, loni a předloni jsem v létě potkával na festivalech například Tomáše Hajíčka častěji, než svojí ženu. Dcera hraje na saxofon a náš mladej na elektrickou kytaru a na bicí, tak to občas mydlíme doma. A tím, že nejsme nikde organizováni, tak si hrajeme, co chceme a jak chceme. V kanceláři mi parkují bicí, dvě komba a klávesy. Tak když to na nás přijde, tak si něco zahrajeme.

Na závěr se zeptám - lituješ něčeho, nebo bys do toho všeho šel znovu?
Ani ne. Nelituji. Samozřejmě, že s odstupem času bys dělal některé věci jinak a asi i lépe. Ale to je jenom pláč nad rozbitým krajáčem mléka.

Poznámka: Fotografie Jindry Kettnera jsou z koncertu v Bzenci, tedy 20 let staré.

Jak na Bzenec vzpomíná Ivan Macháček z kapely Hubert Macháně?

Od Bzence uplynulo opravdu spoustu času. Většina muzikantů se k tomuto tématu již nevrací, ať už z jakéhokoliv důvodu. Ta doba je prostě dávno pryč. Výjimkou není ani kytarista ze skupiny Hubert Macháně Ivan Macháček. Huberti hledí dopředu, pořád totiž koncertují!

"Já k tomu Bzenci nemám žádnej zvláštní vztah. Tenkrát to bylo dost šílený a my jsme tam ani jet nechtěli. Moje vzpomínky by asi byly spíš negativní."

Autor: Jakub Malovaný

Foto: Archív