Archivní stránky kulturního žurnalisty Jakuba Malovaného

Martin Korec je člověk se zajímavým životním příběhem. Je skinhead, hrdě se ke svému stylu hlásí a zažil například éru skupiny Orlík. Během uplynulých let ho zasáhly i velmi těžké chvíle, dokonce skončil za mřížemi. Neprávem. Přišel tak o dva roky svého života.

Ozval se mi, když vyšel rozhovor se zpěvákem dnes již neexistující kapely Braník Jindrou Kettnerem. V rozhovoru se vzpomínalo na legendární festival v Bzenci, který se uskutečnil na začátku léta 1991. Vystoupily na něm skinheadské a punkové kapely tehdejší doby. A Martin Korec se jej zúčastnil, byl jedním z návštěvníků. "Vstupný tam bylo sto korun rovných," reagoval se smíchem na jednu z otázek výše zmíněného rozhovoru.

Martin Korec v kapele Conquest, kde hraje na bicí.

Jak ses tehdy o festivalu v Bzenci dověděl? Byla ta akce vůbec nějak propagovaná?
Už si přesně nepamatuji, jak se ke mně donesla informace o koncertě v Bzenci. Tuším ale, že v době bez mobilů, emailů a dalších vymožeností, to bylo klasickou cestou. Prostě někdo ze starších kluků donesl do hospody leták. Trošku mi to splývá, jelikož tohle nebyl první festival v Bzenci, ale již druhý. Nějaký kreslený leták jsem viděl, ale myslím, že šlo právě o ten první festival. Jinak ta akce nebyla nikde propagovaná. Spíš po tom byl článek v Reflexu o koncertě.

Zmínil jsi i první festival, můžeš o něm něco povědět? Většina lidí zná jen ten druhý, tedy červnový.
Ten první byl někdy na jaře 1991. Neúčastnil jsem se jej a ani o něm mnoho nevím. Byl to první sraz skinheads v Čechách, aspoň tak to bylo prezentované. Měl tam být turnaj ve fotbale a večer měl hrát Orlík, tuším, že to organizoval. Jak to celé nakonec proběhlo, nevím.

Když se na to celé podíváš z pohledu obyčejného návštěvníka - dá se ta událost stará 20 let v něčem porovnávat s dnešními koncerty či menšími festivaly?
Určitě bylo zajímavé, že se dokázalo sejít tolik lidí z celé země bez právě výše jmenovaných komunikačních prostředků. Odhaduji, že počet mohl být kolem 500 lidí. Pro mne to byla velká událost. Sice jsem viděl již dvakrát Orlík v Brně, ale tento koncert byl z devadesáti procent jen skinheadský. V Brně nás bylo tenkrát asi jen třicet a tady najednou bylo několik stovek lidí. Ve městě jsi nepotkal nikoho jiného než skinheady. Nikde žádný policajt a nemyslím si, že by dnes podobný koncert proběhl bez jejich manévrů. Dost možná by se ani neuskutečnil. Tenkrát se novináři o nás tolik nestarali, policajti neměli svoje protiextrémistické oddělení, které si vyrábí aktivitu kontrolou nášivek, triček a tetování a Michael Kocáb se tenkrát ještě opájel vítězstvím nad Rusem. Od Bzence jsem zažil mnoho těchto koncertů a mnoho menších koncertů. Scénář byl vždy stejný. Sjeli se lidi, kontrolovali se občanky, pokud novináři a lidskoprávní aktivisté moc neprudili do policajtů, tak ani oni nehledali záminky k rozprášení koncertu a potom se lidi zase rozjeli. Tak to jde vlastně těch dvacet let pořád dokola. Jinak Bzenec začal někdy v odpoledních hodinách vystoupením Krátkého procesu. Pak hrál tuším Orlík, Huberti (pozn.: Hubert Macháně), Tři sestry. No, přesně už to dohromady nedám. V podstatě se tento koncert od ostatních odlišoval jen tím, že návštěvníci byli většinou jen skins. Šlo o tu atmosféru, ta byla prostě jiná. Odjížděl jsem zpět někdy v noci a to myslím hrál ještě Braník.

Prováděly se i v Bzenci nějaké vstupní kontroly?
Kontroly si žádné nepamatuji.

Vykládá se, že příliš konfliktů během dne nebylo a celé se to neslo v přátelské atmosféře, dnes těžko opakovatelné. Je to pravda?
Tohle není pravda. Od samého začátku tam bylo mnoho násilí. Pamatuji si první bitku hned během pár minut, co jsme došli do hospody. Jedno z trutnovských trojčat, šlo o tři bratry, kteří byli v té době mistry v silovém trojboji, posadilo nějakého skinheada do prosklených dveří. Bylo to kvůli hajlování. Oni byli tehdy klasický Oi skins a většina bitek byla z jejich strany. Nutno dodat, že byli opravdu velmi tvrdí a obávaní. Jeden z nich je na záznamu při vystoupení Valašské ligy. V záběrech bije skina, co ho předtím praštil baseballovou pálkou do čela. Tenkrát bylo mnoho různých  názorových proudů mezi skins. Od kališníků, fašistů, nazi až po Oi skins. Zvláštní kapitolou byli lidi ze Sudet. S těmi měl problém každý, kdo nebyl od hranic. Podobné rozbroje trvali až do poloviny devadesátých let. Pak tam samozřejmě byl problém i se skins ze Slovenska. Tenkrát bylo ožehavé rozdělení země. Mezi Slováky bylo mnoho lidí, co nadávali na Čechy. Bylo to dost divoké, ale vše postupem let vyšumělo. Tehdy atmosféra nebyla nijak přátelská. Každou chvíli docházelo ke střetům. Bylo to jako boje gangů, i když v podstatě šlo o stejné lidi. V takovém měřítku už jsem nikdy podobné konflikty na koncertech nezažil. Tenkrát to na mne nepůsobilo nijak dobře. Byla to celková doba chaosu. Naštěstí však ale na válku skínů a mániček nedošlo… (smích)

Takže jsi v Bzenci byl svědkem nějakého incidentu?
Jak jsem už řekl. Svědkem incidentů jsem byl. Dokonce mne i ta jedna hromadná bitka semlela, ale přežil jsem.

Čím byl podle tebe ten festival výjimečný?
Festival byl jistě výjimečný tím, že byl první takového druhu. Viděl jsem poprvé živě některé kapely. A některé i naposled. Došlo k prvnímu srazu skinheads v České republice. Ale osobně ti můžu říct, že jsem zažil později mnohem lepší koncerty. Tohle bylo holt první a to nikdy nevymažeš. Občas se mě mladší kluci na ten Bzenec ptají a já už si připadnu jak nějaký stařec, co vzpomíná na své mládí. Dvacet let uteklo hodně rychle, ale nemá význam trpět nějakým sentimentem. Koncerty tu jsou pořád, pořád je co vidět a slyšet. Důležité je, že tu jsou skinheads i dnes, i když ty, co byli v Bzenci 1991 už stěží někde potkáš.

Vybavuješ si během dne nějakou humornou situaci?
Když jedeš s partou dvaceti kámošů, tak je vždycky sranda. Když to jsou skinheadi, tak je to ještě větší. Už po cestě bylo legrační, jak na nás lidé z vesnic hleděli. Jelo se vlakem a po cestě přistupovali další skins. Všichni jsme se zdravili, bylo to fajn. V jednom městě se snažila přistoupit rodinka cikánů. Nikdo jim nic neudělal, ale bylo legrační pozorovat jejich výraz, když viděli ten vlak plný skinheads. Průvodčí se sháněla po našem vedoucím, jelikož ne každý měl jízdenku. Myslela si, že jsme asi skauti. Ukazovali jsme jeden na druhého… Každý chtěl být šéf všech skínů… Vzdala to. Rovněž v Bzenci bylo dobré místní obyvatelstvo. Někteří si nás se zájmem prohlíželi, jiní se schovávali. Přijeli přeci ti punkáči. Jeden kámoš zkopal prdel nějakému hipíkovi, který somroval cigára a o pár hodin později jsme zjistili, že to byl Hajíček z Hubertů (pozn.: dnes frontman kapely Krucipüsk). Určitě toho bylo víc. Tyhle výlety s sebou vždy přináší kupu historek.

Kolik ti tehdy bylo let? Znal jsi všechny vystupující kapely? Počítám, že jsi nešel do "neznáma".
Bylo mi tenkrát krásných patnáct let. Orlík pro nás už tehdy byla komerční kapela a moc vážně jsme ji nebrali. Měli před vydáním druhé desky. Znal jsem z kazet Braník a Valašskou ligu. Ta se mi tam celkem líbila. Krátce před tímto koncertem vyšla Hubertům jejich jediná deska, která byla výborná. Tři sestry znal asi úplně každý.

Která z vystupujících kapel na tebe udělala největší dojem?
Největší dojem na mne určitě udělal Krátký proces. Hudebně na tom byli asi ze všech nejlíp.

Fotografie z roku 1991. Martin Korec v Bzenci, kde se uskutečnil legendární festival.

U Krátkého procesu bych se chvíli zastavil. To je skupina, na kterou panovaly velmi rozdílné názory. Zapadla podle tebe do programu?
Jo, jak říkal Fanánek (pozn.: frontman Tří sester) - byli perfektní. Jejich vystoupení nemělo chybu. Slovenský skins byli úplně u vytržení a sborově zpívali jejich refrény. Oni mezi sebou neměli tolik názorových rozdílů. Prostě Slovensko a nic víc. Vypadalo to dost fanaticky, ale mělo to svůj náboj. Krátký proces se stal později ikonou. Na jejich koncerty jezdily autobusy Slováků. Zažil jsem jejich výročí v bratislavském klubu a rozhodně to nebyli jen skins, kdo tvořil těch 600 lidí v publiku. Slováci narozdíl od nás mají mnohem silnější národní cítění a Krátký proces byl jejich hlasem. Jejich muzika měla vždy silné a lehko zapamatovatelné melodie. Legendární byly jejich předělané lidovky, což možná byly ty jejich vůbec nejradikálnější skladby. K jejich rozpadu došlo někdy v roce 1997, což jistě byla škoda.

Jak se díváš na jejich pozdější tvorbu a následné ukončení činnosti, respektive založení nové kapely Juden Mord, která je evidentně antisemitská a propaguje nacismus?
Myslím, že největší práci u Krátkého procesu udělal jejich předchozí zpěvák Adrian. Během jeho působení udělali většinu skladeb. Bohužel s ním nevydali žádnou nahrávku. Já se s ním seznámil po odchodu z kapely. Označil bych ho za intelektuálskou sílu mezi skinheady. Vím, zní to hrozně. Po něm přišel Rasťo Rogel, který zase dodal kapele mnohem tvrdší náboj. Obojí mělo svoje. Jejich rozpad jsem už moc nesledoval, jelikož jsem byl na jiném místě. Juden Mord byla blbost a stalo se přesně to, co jsem myslel, že se stane. Negativní dopad úplně na všechny a na všechno. Média měli svou potravu a policajti bič. Krátce po vydání se rozběhl kolotoč zákazů a rozehnání koncertů. Stačilo policajtům říct, že mají podezření, že tady má hrát Juden Mord a bylo po koncertě. To bylo třeba i rok poté, co Juden Mord přestal existovat. Upřímně řečeno, to celé byla po většinou recese a ani lidi v Juden Mord to vážně nemysleli. Bohužel to tak nikdo nechápal, čemuž se ani nedivím. Juden Mord ale jinak neměl nic společného s Krátkým procesem.

Na Orlík či Braník jsi chodil už před bzeneckým festivalem, je to tak?
Orlík a Tři sestry byly už tehdy komerční kapely, které hrály i mimo Prahu. Ostatní byly spíš jen lokální kapely. Orlík jsem před Bzencem již viděl. Braník měl hrát po Bzenci ještě v Trutnově, ale tam nedorazil. Pak měli problémy za vydání své desky a myslím, že se brzy rozpadli.

Jakou muziku posloucháš dnes? Zůstáváš u staré "klasiky", nebo jdeš s dobou a objevuješ nové kapely?
Poslouchal jsem punk a metal ještě na základní škole. Asi i díky rodičům mne lákala více méně ta hudba, která nebyla tolik přístupná v televizi nebo rádiu. Abych pravdu řekl, tak nemám ani vyhraněný hudební vkus. Na jednu stranu mám rád určité kapely už třeba od školy, v průběhu let se rozrostly o další. Na druhou stranu jsou kapely a interpreti, kteří mi vždy nějak připomenou období života, kdy jsem je začal poslouchat, nebo nějakou událost. Nemusí to být jen kapely, stačí album, nebo jen jeden song. Orientovat se jen na jeden styl je asi okrádaní sebe samého. Takhle nějak hudbu vnímám už od té školy. Takže ve sbírce mám vážnou hudbu, folk, rock and roll, ska, electro, hardcore, punk, oi, všechny druhy metalu až po interprety, jako je Chris Rea nebo Johny Cash.

Skinheadem jsi už od mládí. Co tě k tomuto životním stylu přivedlo?
Já ti ani nevím, ptala se mě na to už spousta lidí. O skinheadech jsem četl už za totáče. Hlavně jako o dekadentní západní mládeži, nebo o nacistech či jako o nějakém hybridu mezi punkem a fotbalovým chuligánem. Viděl jsem i nějaký dokument na rakouské televizi, ale nějak mi to nic neříkalo. Někdy koncem roku 1989, po euforii ze sametového divadla, se mi dostala do ruky kazeta - demo a koncert Orlíku. Dan Landa i David Matásek už se objevovali v televizi jako skinheadi a mě to přišlo zajímavé. Muzika sice nebyla nic geniálního, ale asi mne oslovili nejvíc jejich texty. Byla to doba, kdy národ hledal nějakou svoji identitu a oni zpívali o hrdosti, o zemi. Kolem se na všechno plivalo, nadávalo se, že tu vše zprznil bolševik a oni říkali něco jako, tak fajn, ale je potřeba jít dál a začít znova. Rodila se tu nová síla. Žádný vyčpělí punk nebo metal se svými bubáky a satany. Prostě realita kolem. Začalo vše nezávisle na sobě. A vše do sebe zapadlo… Asi tu byla i potřeba někam patřit. Nešlo už hrát jen fotbal s klukama u baráku a tvářit se, že tohle je ok. Chtělo to asi dospět a něco znamenat. Dost možná i snaha odlišit se. Pamatuji si, jak jsem si poprvé oholil hlavu. Všichni na mne koukali, jako na blázna. Pak jsem potkal první kluky, co vypadali jako já. Hned jsme se dali do řeči. Byl to fajn pocit. Pamatuji si, jak nás nechtěli ani v kadeřnictví ostříhat, že punkáče nepodporují. Do toho přišla amnestie od Havla a nás nechtěli pustit ani do sámošky. Byla to šílená doba. Kupodivu jsme byli i dost atraktivní pro holky. První tetování, koncerty a samozřejmě rvačky.

Jak bys vlastně jednoduše popsal nezasvěcenému čtenáři skinheada?
To už je složitější otázka. Pokud máš na mysli vizáž, tak ta je různorodá. Záleží, koho které období skinheads přitahuje. Někdo má rád počátky, kdy se nosili košile, Crombie kabáty, Donkeye. Celkově byl vzhled mnohem uhlazenější. Někomu je blíž zase počátek osmdesátých let, kdy byl vzhled skins mnohem agresivnější a začaly se nosit bombery a působili spíš víc militantněji. Povahově určitě žádná šablona neexistuje. Pokud pomineš individualitu každého jedince, tak se jistě dá hovořit u skinheads o většinovém rysu, a to je neústupnost, nesmlouvavost, hrdost na sebe samotného, respekt k rodině a kámošům. Uvědomění si vlastní výjimečnosti a rozhodně i silné pouto k vlastní zemi. Ať se to někomu líbí nebo ne, skinheads jsou hnutím dělníků a nižší vrstvy společnosti. Nemá cenu z nich dělat intelektuály nebo Rychlé šípy. Skinheads většinou neřeší to, jak na ně kouká okolí. Být skinhead je svobodná vůle a cesta vlastním životem, kde dodržuješ svoje pravidla a ctíš svoje tradice. Ale rozhodně mne neberte jako nějakého skinologa! Tohle je moje ryze subjektivní chápání skinheads.

Dají se srovnávat skinheadi vyrůstající na Orlíku s těmi dnešními?
Určitě se situace dnes lepší v tom, že máš větší možnost získat informace. Když se bavíme o počátku devadesátých let, tak povětšinou nikdo pořádně o skinheads nic nevěděl. Proto docházelo k těm bitkám mezi sebou. Na druhou stranu, tahle doba byla víc živelnější a taky plná násilí. Policie většinou bitky na ulici neřešila, ale taky když jsi potkal partu cikánů, tak tě bili tak dlouho, dokud je to nepřestalo bavit. Nikdo ti nepomohl, nebyla v ulici jediná kamera. Spousta z nás skončila v nemocnici, ale to nikdo neřešil. Oběti jsou vždy jen na straně cikánů přeci… Bylo to tenkrát mnohem nebezpečnější být skinhead. Dnes už to tolik nikdo neřeší. Na krátko chodí kdekdo. Před dvaceti lety byla holá hlava jako jasný znak skinheads. Tudíž jsi byl hned terčem pro okolí. Pamatuji si na první nahrávky 4Skins, Oppressed, Business a dalších kapel. Půjčovaly se kazety a přehrávaly. Mělo to své kouzlo. Pak přišlo první CD a byl to Buldok. Každý ho musel mít. Dnes se hudba stahuje z netu, MP3 se srovnávají se sbíráním vinylů. Je to dnes víc konzumní. Jdeš do města, koupíš si martensky, nebo si je necháš poslat poštou. Ale jistě i dnes najdeš fajn lidi, co to berou vážně. Mají větší možnost cestovat po koncertech, hraje se i víc koncertů u nás, můžeš sledovat weby. Nicméně jsem rád, že jsem byl u startu. Že jsem zažil třeba ten Bzenec, nebo první koncert Buldoku, vystoupení první anglické skins kapely No Remorse… Tuhle dobu bych za nic neměnil. A mezi námi, Orlík sice spustil druhou vlnu skinheads u nás a asi i tu největší, ovšem záhy je hodil přes palubu. Už v tom Bzenci byl Orlík směšnou karikaturou. Pro mne byla první skins kapela u nás rozhodně Buldok.

Dočetl jsem se, že v patnácti letech ses stal vůdcem skinheadského hnutí Bohemia Hammerskins. Jak se může stát patnáctiletý mladík vůdcem takového hnutí? Neměl jsi strach?
Tohle je hrozná dezinformace. A nemyslím jen ten věk. Hammerskins vzniklo o pár let později a rozhodně jsem nebyl žádným vůdcem! (důrazně) Tohle označení jsem získal od  novinářů během mých soudů. Označila mne tak hlavně policie a novinářům se to náramně hodilo. Prostě stokrát omletá lež se stane sametem… Skinheads nežijí na vůdcovském principu. Mají mezi sebou jistě přirozené autority, jako to je i v jiných subkulturách, nebo chcete-li sociálních skupinách. K charakteru tohoto rozhovoru se to může zdát dnes už nemožný, ale já byl dost dlouho ten nejmladší. Těžko si představit, jak rozkazuji klukům o několik let starším.

Druhá kapela, ve které Martin Korec hraje, se jmenuje Randall Gruppe.

Můžeš to hnutí trošku přiblížit?
K Bohemia Hammerskins ti toho moc neřeknu. Ne, že by to bylo tajemství, ale nejsem si dost dobře jist, jestli by mne nějaký snaživí lidumil nechtěl uvrtat na paragrafy, které od skončení války pořád plní svoji úlohu. Ve zkratce asi tak, že holt nastal v polovině devadesátých let čas, dát všemu nějaký řád a směr. Vytvořit něco, jako elitu mezi skinheady, což se jistě podařilo. Ovšem represe se postarala a po pár letech vše skončilo. A strach? Být skinhead samo o sobě chce trošku odvahy. Pravda, že tohle už nebylo o násilí, ale víc o toku informací a jejich šíření. Šíření témat, které měly být tabu. Pak taky o udržování kontaktů se zahraničím. Rozhodně z toho nikdo nechtěl dělat politickou stranu. Hlavně, i přesto jsme pořád byli skinheadi.

Jsi ještě stále jeho členem?
Členem už samozřejmě dávno nejsem. Bohemia Hammerskins už neexistují a vše je pohřbeno. Slyšel jsem, že před pár lety chtěl někdo na tohle navázat, ale naštěstí se tak nestalo. Bohemia Hammerskins skončilo se ctí a proto je už dnes legendou. Nikdo další nemá právo tohle znovu začít.

Takový život není určitě jednoduchý a občas se vyskytnou i problémy. Dá se tedy říct, že tvým nejhorším životním zážitek bylo neoprávněné věznění v roce 1996? Ve vazbě jsi strávil 27 měsíců.
V životě jsem zažil už horší ztrátu, než je 27 měsíců. To je pouze vnímání času a lze zas vše potlačit a začít znovu. Pravda, bylo mi 19 let, skončil jsem ve vazbě za opravdu nechutný a brutální zločin, který jsem nespáchal. Sazba 12 až 15 let nebo výjimečný trest. Tady opravdu začal skutečný boj o svoji existenci, proti celému systému. Najednou jsem tam byl sám a nebylo to jako zdrhat před nožem nebo řetězem ve rvačce. Tohle byla každodenní bitva. Potkal jsem tam spoustu idiotů, ale i velmi zajímavých lidí. Hodně mi to dalo, posílilo a můžu říct, že pokud chcete z extrémisty vyrobit fanatika, tak ho zavřete do vězení. Pokud jsem kdy v životě měl hodně radikální myšlení a postoje, tak to bylo právě tam. Myslím, že nenávist lze i pozitivně využít. Dala mi tenkrát sílu vše přežít a jít dál. Ale asi je potřeba ty démony v sobě udržet. Z vazby jsem vyšel mnohem silnější, než jsem kdy byl. Po zprošťujících rozsudcích začalo další kolo tahanic kolem odškodnění za neoprávněnou vazbu. To už jsem na jednání docházel víceméně jako pozorovatel a často jsem se bavil neschopností naší justice. Jednou jsem vše vyhrál. U odvolání zase prohrál. Nejvyšší soud vše vrátil k prvnímu soudu, ta soudkyně, co mi vše uznala, najednou rozhodla, že půlku vazby jsem si zavinil a půlku ne. To už mne vážně dostávalo do záchvatů smíchu. Při dalším odvoláním jsem nakonec vše vysoudil. To celé trvalo přesně deset let! A jen tak na okraj - ta část vazby, kterou jsem si měl zavinit, měla být ta po zprošťujícím rozsudku. Tak nevím, jestli jméno paní soudkyně Gottwaldová mohlo mít na to rozhodnutí nějaký vliv.

Poznamenala tě nějak výrazně tahle událost? Pro člověka je to docela nepředstavitelná věc, "sedět" takovou dobu.
Psychicky rozhodně ne. Fyzicky taky ne, jelikož jsem každý den klikoval a cvičil, jak stísněnej prostor dovolil. Říkal jsem si, že na kolena mne tam nikdo nedostane. Takovou radost bych těm fízlům neudělal. Hodně jsem četl, kreslil, vzdělával se. Samozřejmě, občas dolehla slabší chvilka. To znění paragrafu dva pokusy o vraždu sem tam plesklo za krk. Ale musel jsem pořád něco dělat, abych ty myšlenky zaplašil… Poznal jsem, že nuda fakt zabíjí. Jak ti mozek dá moc prostoru na přemýšlení, tak je zle. Jinak konflikty jsem tam žádné neměl. S dozorci jsem vycházel a i oni kroutili hlavou nad mojí kauzou. Není se čemu divit, já se totiž z vazby dostal skoro rok po zprošťujícím rozsudku. Vybudoval jsem si obdiv jak u vězňů, tak i dozorců. Bohužel jen občas trpím flegmatickým přístupem. Obrazně řečeno, když máš na krku doživotí a zápasíš o přežití, pak trošku míň chápeš běžné problémy okolí. To mi zůstalo do dnes.

Trochu odbočím, když jsme u toho života ve vězení. Sleduješ kauzu doživotně odsouzeného Jiřího Kajínka? Kolem jeho případu je velká spousta nejasností a když do toho člověk zabředne, tak mnohdy nechápe.
Kauzu Kajínek sporadicky sleduji už pár let. Povím ti, že poté, co jsem s naší justici zažil já, jsem z toho akorát znechucen. Jestli je Kajínek vinen či nevinen, na to nemám názor. Každopádně je v této kauze tolik nejasností, že už jen proto by měl být jeho případ znovu otevřen. Ovšem to se podle mne nikdy nestane. Vypadl by pěkně odporný kostlivec z policejní skříně a justice by zažila totální kolaps. Tohle nikdy nepřipustí. Navíc tu velkou roli hraje i případné finanční odškodnění. Já se o to soudil deset let a byl jsem pouze vazebně stíhán. Tudíž šlo jen o ušlou mzdu a výlohy na právníka. On by při prokázání nepravdivého odsouzení mohl žádat jak ušlý zisk, tak i morální úhonu, což by jistě bylo mnohamilionové, čemuž by se nešlo divit a přál bych mu je. Přál bych ale uhrazení odškodného soudcům, kteří jej odsoudili. Samozřejmě, pokud by se měla udělat definitivní tečka za touto kauzou, asi by se měl případ znovu otevřít a projednat. Tak, jako v případě Vítkova, přenášet ho do televize a rozhodně vybrat ty nejlepší soudce. Veřejnost má právo znát pravdu a Kajínek má právo na spravedlivý proces.

Píše se rok 1996 a Martina Korce čekají těžké chvíle.

Změnily se nějak výrazně tvé názory během těch uplynulých let? Přece jenom, patnáctiletý puberťák má asi jiný pohled na svět než třicetiletý muž.
Přestal jsem definitivně věřit státu jako instituci. O fungování našeho pojetí demokracie už ani nemluvím. Ve skrze jsem se pouze ve svých názorech jen utvrdil, ale s tím rozdílem, že už nemám potřebu je dál šířit. Národ si vybral svoji cestu vlastní lenosti, která jak známo, vede k poklesu inteligence a k postupnému umrtvení ducha, což je degenerace nastartovaná už komunismem. Po listopadu se vše jen urychlilo. Můžu jen přihlížet a snažit se v tomto vlaku nejet. Jistě, dnes mi je 35 let a co bylo důležité před dvaceti lety, už dnes není tak aktuální. Občas se sejdeme někde na koncertě a ta banda nebezpečných skinheadů mluví o existenčních starostech, kdo si kde koupil dům, komu se narodilo dítě… Žádné řešení židovské otázky, vypálení mešit, nebo vyhlazení cikánů. Poslechneme muziku, co máme rádi a zase se rozjedeme domů. Samozřejmě ještě než k tomu máme možnost, musíme se policajtům legitimovat, ukázat jim kufr auta, přeložit nápis na tričku. Zaplatí se přesčasy, udělají se prémie a daňový poplatník může v klidu spát.

Takže, jaké máš priority dnes? Vypadá to, že ses už takříkajíc usadil.
Jak už jsem naznačil. Pořád žiji svůj život skinheada a nemám na tom co měnit. V Londýně na koncertě jsem potkal skinheady, co jim táhlo na šedesát a rozhodně nevypadali, že by je něco z toho přestalo bavit, nebo že v jejich nitru zemřel ten věčně neústupnej buldok. Právě naopak. Divokost neztratíš, můžeš ji jen potlačit. Fred Perry, martens a levisky budou vypadat dobře i za padesát let. Tak proč nebýt stále při chuti, co? A já s tím prostě nepřestanu, dokud nezjistím, jestli už My-lai hráli…

Autor: Jakub Malovaný

Foto: Archív Martina Korce