Jdi na obsah Jdi na menu
 


Radovan Biegl: Kdo nehrál za Vsetín, nebavil se hokejem

26. 1. 2011

01.jpgHokejový brankář Radovan Biegl už patří mezi extraligové legendy. Za svou bohatou kariéru prošel několika kluby. Od Pardubic, přes Třinec, Vsetín, Bratislavu či Zlín. Na svém kontě má mnoho úspěchů, včetně mistrovského titulu. Vždy podával spolehlivé výkony a vždy hru náležitě prožíval. Brusle pověsil na hřebík minulý rok.

V tomhle unikátním rozhovoru si projdete celou jeho kariérou. Radovan v něm totiž vzpomíná na své hokejové začátky, debut mezi muži i vojnu, strávenou s Dominikem Haškem. Samozřejmě se vrací do všech klubů, kde působil a také připomíná atmosféru vyřazovacích bojů.

Tvůj poslední klub, za který jsi nastoupil, bylo Vrchlabí. Sezóna 2009/2010 ale nedopadla podle představ, mám pravdu?
Naprosto souhlasím. S 12. místem nemohl být spokojený nikdo. Vedení, fanoušci, trenéři ani hráči. Ovšem u každého ta nespokojenost spočívala v něčem jiném. Vedení mělo před sezónou velké plány, minimálně semifinále, tedy o stupínek výše než v předcházející sezóně. Fanouškům, musím podotknout, že velmi přátelským a tolerantním k našim výkonům, skončila zábava již v půlce února. Trenéři a hráči zase přišli o slávu, úspěch, peníze.

Mrzí tě, že jsi se loučil jako brankářská dvojka? V sezóně jsi se do brány postavil jen v 15 zápasech, což není zrovna příliš.
To mě určitě nemrzí. Už před sezónou jsme se dohodli, a tak to bylo i prezentováno, že naskočím v případě potřeby. Že spíše budu nápomocen svému kolegovi Petru Ševčíkovi. S tím jsem souhlasil, nebyl sebemenší problém. Ševča chytal výborně a naši spolupráci si pochvalovali i trenéři, pokud vím. Sám sportovní ředitel chtěl, abych i trenérovi pomohl svými zkušenostmi. Chvílemi jsem byl spíše asistentem trenéra než brankářem. Příklad. V posledním zápase základní části jsme museli v domácím zápase proti Berounu bodovat, abychom postoupili do předkola play-off. Dvě minuty před koncem jsme prohrávali 2:3. Buly bylo v pásmu soupeře a trenér Pepa Řeháček za mnou přiletí: "Bajgl, zkusíme to v  šesti?" Odpověděl jsem, že je ještě čas, ale půl minuty před koncem už jsem souhlasil. Klukům se podařilo v čase 19:43 vyrovnat. To bylo radosti na ledě i na střídačce. Pepa tam lítal jak šílenej fanoušek, až jsem ho musel chytit a povídám mu, že ještě není konec. "Ty vole, koho tam dáme?," řval na mě. Tak jsem mu to nadiktoval, kluci to udrželi a byla sláva. Pepa mi pak po zápase děkoval a říkal, že příští rok tam budu, že si to prosadí. A (odmlčí se) nejsem. To je to, co mě mrzí. To by mohla být celá kapitola mých pamětí.02.jpg

Neměl jsi v plánu ještě naskočit zpět do extraligy? Výkonnostně by jsi určitě pořád stačil.
Plány dělají manažeři a trenéři, hráči jsou od toho, aby je naplňovali. Nedostal jsem žádnou nabídku, nemůžu tedy říct, zda bych stačil. Byť si myslím, že bych nezklamal. Byl jsem po sezóně jen ve spojení se Zdeňkem Venerou, kdyby bylo potřeba zaskočit ve Zlíně.

Co tě nakonec přimělo k tomu, že jsi betony schoval do skříně a brusle pověsil na hřebík?
Stručně řečeno - věk. Nebyl o moje služby zájem. Beru to tak, že to jednou přijít muselo. A jsem rád, že se tak stalo až v jedenačtyřiceti letech. Není totiž moc hokejistů, kteří vydrželi tak dlouho. Život jde dál.

V lednu 2009 jsem ti založil Oficiální fanclub, jehož hlavním úkolem bylo mapovat tvou kariéru. Jak se na to díváš dnes? Byl jsi s jeho chodem spokojený?
Jednoduše, jsem ti vděčný. Stránky jsou jedinečný. V podstatě díky tobě mohou lidi vidět uceleně moji kariéru se spoustou krásných fotek.

Pojďme zavzpomínat a udělat takovou pomyslnou tečku za tvým hokejovým životem. Co ty na to?
Tak jo.

03.jpgKdo tě k hokeji přivedl?
Jak už to tak bývá, táta. Tehdy trénoval v Hradci Králové dorostence a brával mě s sebou na zimák, stejně, jako staršího bráchu. Pavel už v té době hrál za žáky.

Na bruslích jsi stál poprvé ve čtyřech letech. Stavil jsi se do brány už v začátcích?
Jen co jsem se naučil pořádně bruslit. Chtěl jsem být pořád na ledě, nechtěl jsem sedět na střídačce. A dobrý brankář přece nemusí střídat. V šesti letech už jsem tam stál. Sice spoluhráči byli o rok starší, ale mně to nevadilo. Ani ty modřiny. Sem tam nějaká ta slzička, když jsem dostal gól, taky byla. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Takže jsem řval, vztekal se. Možná i proto jsem byl natolik silný, že jsem u toho řemesla vydržel tak dlouho.

Museli tě někdy rodiče do hokeje nutit? Jak jsi to zvládal v pubertě?
Ba naopak. Museli mi hrozit, že jestli se budu při chytání vztekat, nepustí mě na zimák. Musím říct, že jako žáci jsme patřili mezi nejlepší v republice (pozn.: 3. místo v roce 1983) a mezi mé spoluhráče patřil i současný spolukomentátor České televize Martin Hosták.

Vzpomeneš si ještě na první hokejový úspěch?
Někdy na jaře 1976 jsme jeli na můj první turnaj do Brna. Nekrytý stadion, obleva a my jsme postoupili do finále proti Ingstavu Brno. Vyhráli jsme 1:0. Branku dal Martin Hosták, který jako jediný uměl zvednout puk a já jsem chytil trestné střílení. No chytil, puk se spíš zastavil ve vodě. Ale na krku mi visela zlatá medaile.

A první průšvih?
Když mi umřel táta. Měsíc před Mistrovstvím Evropy 18 v roce 1987. Měl jsem dobrou sezónu, s pardubickým dorostem jsme skončili 3. v republice. Určitě bych byl za normálních okolností schopen podat lepší výkony. Ještě štěstí, že Jarda Kameš měl taky fazónu. Hlavně díky jemu jsme přivezli stříbro. Co by za to současní junioři dali, že.04.jpg

Jsi odchovancem Hradce Králové, přesto jsi už v patnácti letech přestoupil do nedalekých Pardubic. Jak vzpomínáš na svůj debut mezi muži?
Měl jsem obrovskou trému, respekt. Párkrát, jako kluka, mě táta vzal na hokej do Pardubic na ligu. Viděl jsem ty chlapy z tribuny. Ty rány, co dávali. V létě 1985 mě v Pardubicích přivítala legenda českého hokeje pan Vladimír Martinec, coby trenér staršího dorostu. Hned druhý den jsem vešel do kabiny áčka. Vypadlo ze mě dobrý den a byl jsem přijat. Po týdnu už jsem mohl všem tykat. V prvním přáteláku jsem v Litvínově dostal 6 gólů za 30 minut a jelo se domů. Poměrně zvesela, protože jsme prohráli tuším 12:1.

Začínal jsi jako náhradník legendárního Dominika Haška. Naučil jsi se od něj něco?
Dominik je jedinečný, neopakovatelný, navíc už v té době jsem měl i já svůj styl, absolutně odlišný. Odkoukal jsem ale jiné věci. Nejdůležitější, asi Hašanovu soutěživost. Ve všem.

Pokud se nepletu, tak jste si spolu odkroutili i vojnu v Jihlavě.
Odhadoval bych to asi na tři měsíce, kdy jsem se z béčka Jihlavy, které hrálo v Táboře, posunul do Jihlavy. Ale byly to měsíce, na které nezapomenu. Jen ty cesty jeho stařičkou zelenou škodovkou na opušťák. Nebo když rozšlapal v kabině koš, trenérovi Josefu Augustovi řekl, že je zelenej mozek, ať jde chytat sám. Pravda, pak ho na 14 dní vyhodili do Liberce, kde nemohl jít ani na led. Ale pak se vrátil a byl zase nejlepší. Nebo propíchl dévéťákovi služební telefon, protože ho chtěl nahlásit za pozdní příchod z vycházky. A vrcholem jeho vynalézavosti byla, jak tomu říkal, cvičná horolezecká stěna na pokoji. To do zdí zatloukl skoby a natahal lano. Nezapomenutelné.

05.jpgJe podle tebe chyba, že dnes mladí hráči na vojnu nemusí?
Jednoznačně ano. Pro nás to byl přirozený přechod do dospělého hokeje. Ale v první řadě, ti chytřejší si uvědomili, že existují pravidla, která se musí dodržovat. Pokud tomu tak bylo, měl člověk oproti ostatním vojákům základní služby velká privilegia. Museli jsme respektovat autoritu svých velitelů i protihráčů. Mužstvo bylo složené z hráčů mezi 18 - 20 roky. Museli jsme si se soupeři poradit sami, neměli jsme v mužstvu staré zkušené borce, kteří by to vzali na sebe. Zodpovědnost měl úplně každý. To je jedna z vlastností, která dnešní mladé generaci většinou chybí. Sluší se podotknout, že VTJ Tábor vyhrála dnešní ČP ligu. Pochybuji, že by se to podařilo dnešní juniorské reprezentační dvacítce.

Můžeš tedy objasnit, v čem ta hokejová vojna spočívala?
V podstatě to bylo takové dvouleté soustředění. Vojenské záležitosti se nás až na výjimky netýkaly, pokud nepočítám nošení uniformy nebo zdravení důstojníků. Celé dny jsme trávili na stadionu, naší povinností bylo hrát hokej. Nemuseli jsme ráno vstávat na rozcvičku, jídlo nám vozili z důstojnické jídelny, opušťák minimálně jednou za měsíc. O tom si jiní záklaďáci mohli nechat jenom zdát. Na vojně nás zastihla i revoluce. Jen nám a kuchařům nezabavili televizi, takže jsme měli nejčerstvější informace. Ale kázeň musela být, něco za něco.

Po vojně jsi pokračoval v Pardubicích. Nejvýznamnějším okamžikem bylo určitě play-off v sezóně 1993/1994. Tehdy jste v semifinále senzačně vyřadili Spartu. Dokonce dvakrát rozhodly až samostatné nájezdy.
Jenže začátek ligy se nám vůbec nepovedl. Až příchodem trenéra Marka Sýkory, podotýkám jednoho z nejlepších u nás, nabraly věci správný směr. Jeho nevšední metody nesly výsledky, najednou si mužstvo věřilo, málokdy jsme prohráli. Tuto pohodu odnesly v prvním kole Vítkovice, které jsme vyřadili 3-2 na zápasy. Ten rozhodující zápas v Ostravě jsme vyhráli 3:1. Už v této sérii jsme neměli co ztratit. Proti Spartě jsme neměli mít vůbec šanci, vždyť nás během roku čtyřikrát porazila. Jenže celé mužstvo, včetně mě, si do Prahy přivezlo skvělou formu a hlavně odhodlání, které Spartě chybělo. Naší devízou byla neskutečná bojovnost a po dvou zápasech vedení 2-0, což nečekal nikdo. První zápas jsme vyhráli 3:2 po nájezdech, druhý rozhodla jediná branka a zvítězili jsme 1:0. Třetí zápas před vyprodaným hledištěm v Pardubicích opět dospěl až k penaltovému rozstřelu. Po prodloužení svítil na tabuli stav 1:1. Pokud si dobře pamatuji, rozhodující penaltu proměnil Martin Sekera, když střelou mezi nohy překonal Ivo Čapka v brance Sparty. Skvělá atmosféra, krásný hokej a šokující vyřazení velkého favorita. Tento večer považuji za jeden z velkých v mé kariéře.

K titulu nakonec chyběl jediný krok. Ten vám ale nedovolil nováček z Olomouce. Kde to tehdy ztroskotalo?
Soupeř byl prostě lepší na ledě i mimo něj. Naše bojovnost nestačila na zkušenosti a umění olomouckých. Předcházející série si vybraly daň v podobě zranění klíčových hráčů, distanc dostal Láďa Lubina, poslední zápas nemohl hrát ani Jirka Šejba. První zápas jsme opět na penalty vyhráli, ale druhý domácí vyhrála na penalty Olomouc. To byl zlomový bod celé finálové série, protože soupeř doma nezaváhal. Byť jsme tedy skončili druzí, jednalo se o velký úspěch v listopadu odepisovaného mužstva. Navíc pro mě tento výsledek a výkony znamenaly pozvánku do národního mužstva, účast na Mistrovství světa v Itálii, 7. místo v anketě Zlatá hokejka a ocenění pro nejlepšího brankáře extraligy.06.jpg

Jak zmiňuješ, v roce 1994 jsi odcestoval na Mistrovství světa do Itálie. Jak vzpomínáš na zápasy se lvem na prsou?
V Itálii jsem se do branky jako nováček nedostal. Chytali Petr Bříza a Roman Turek. Tam jsem se ale poprvé setkal s Jardou Jágrem, už v té době jedním z nejlepších hokejistů na světě, nebo Martinem Strakou. První zápas za Českou republiku jsem odchytal začátkem příští sezóny v Bratislavě, kde jsme porazili Slováky v historicky prvním měření sil 7:4. Další zápas o 10 dní později jsme Slováky deklasovali 7:0 a novináři mě pasovali na experta proti tomuto soupeři. Pak následovalo dalších několik zápasů vesměs vítězných, kdy jsem chytal v nejcennějším dresu. Ale trvalé místo v reprezentaci jsem si vydobýt nedokázal. Nicméně i za těch pár zápasů jsem vděčný a jsem hrdý na sebe, že jsem to dokázal.

Nesmazatelně jsi se zapsal také do historie třineckého hokeje. Třinec jsi taktéž dotlačil do finále, jenže zrovna v nepřekonatelné éře Vsetína. Tím pádem je stříbrná medaile určitě velký úspěch. Mám pravdu?
Už moje první třinecká sezóna byla poměrně úspěšná. Po ne zrovna přátelském odchodu z Pardubic až na východ republiky jsme dlouho okupovali čelní místa tabulky. V lednu jsem ale musel na operaci s kolenem a do své obvyklé formy už jsem se nedostal. Vypadli jsme právě s Pardubicemi ve čtvrtfinále a bylo z toho celkové 5. místo. Už v dalším roce jsme ve čtvrtfinále uspěli. Narazili jsme na pražskou Slavii v čele s Růžičkou. Vyrovnanou sérii rozhodlo až 5. utkání na třineckém ledě. Slavii jsme rozebrali 7:0 a skoro celé město slavilo postup do semifinále, ve kterém došlo na měření sil v regionálním derby s Vítkovicemi. Také tato série dospěla až do rozhodujícího 5. utkání. Tentokrát se sice hrálo v Ostravě, ale výsledek byl jednoznačný, 4:1 v náš prospěch. Bohužel tyto dvě série se podepsaly na zdravotním stavu mužstva. Přesto jsme v každém utkání finále proti Vsetínu vedli, polovinu zápasu byli vyrovnaným soupeřem, ale v závěrech nás vždy přehráli. Byli skutečně lepší. Další rok jsme vybojovali bronzové medaile, ale pro mě se jednalo na nějakou dobu o poslední v dresu Ocelářů. Přestože jsem měl ještě smlouvu, vedení se mnou kupodivu nepočítalo a já jsem kývl na nabídku Slovanu Bratislava.

Mimochodem, v té době jsi se také objevil v Jágr teamu. Ceníš si toho?
Sice se jednalo o shodu náhod, ale skutečně jsem za Jágr team nastoupil. Samozřejmě, že si toho velice vážím. V té době nebyl ještě Jágr team okoukaný a na jeho zápasy chodilo hodně diváků. Poznal jsem osobně mnoho vynikajících hokejistů, přitom skvělých kamarádů.

07.jpgV roce 2000 jsi se dočkal prvního a zároveň jediného mistrovského titulu. Zlatá medaile se ti houpala na krku po skvělé sezóně právě ve Slovanu Bratislava. Jak by jsi ten rok zhodnotil?
Jak se říká, do třetice všechno nejlepší. Ale nebyla to z mého pohledu jednoduchá sezóna, jak by se mohlo zdát, protože mimo slovenskou extraligu jsme hráli ještě Evropskou ligu a těch zápasů bylo hodně. Únavné cestování, všichni očekávali jen vítězství, byl jsem cizinec. Slovan měl vynikající mužstvo, ze základní skupiny Evropské ligy jsme postoupili z 1. místa. Dokázali jsme porazit dvakrát našlapaný Vsetín, vyhráli jsme v Magnitogorsku, který celý ročník později vyhrál. Ve čtvrtfinále jsme nestačili na švýcarské Lugano. Zavládlo velké zklamání. Vyřazení mě stálo pozici jedničky, asi měsíc chytal Marek Mastič. Během závěru základní části, kterou jsme vyhráli asi o 10 bodů před Zvolenem, jsem se vrátil do branky. V semifinále jsme vyřadili trenčínskou Duklu 3-0 na zápasy. Ve finálové sérii proti Zvolenu jsme prohrávali na zápasy 1-2, ale čtvrtý jsme ve Zvolenu zvládli a v rozhodujícím pátém zápase na domácím ledě jsme jasně dominovali. Po vítězství 7:1 jsem zvedl nad hlavu pohár pro mistry. Krásný pocit. Jako mistry nás dokonce přijal na hradě i pan prezident. Úsporná opatření ovšem znamenala konec působení v Bratislavě pro mnoho hráčů, včetně mě.

Napadlo tě někdy, že jsi mohl získat i český titul? Dvakrát jsi byl velmi blízko.
Napadlo, ale bohužel, nepodařilo se. Jedno vím ale jistě, udělal jsem pro zisk českého titulu vše, co bylo v mých silách. Nedá se nic dělat, teď už to nezměním.

Kde máš medaile a všechny ocenění vystaveny?
Mám všechny trofeje vystaveny ve vitrínách a na policích v jednom pokoji doma.

Po slovenské kapitole přišel propad, když jsi nastoupil za Havířov. Odtud jsi rychle pláchl a oblékl jsi dres Vsetína. Zažil jsi s ním poslední postup do play-off. Pořád máš v srdci Vsetín, jakožto klub číslo jedna?
Musím poznamenat, že po havířovské sezóně jsem mohl odejít jako jeden z průkopníků do Ruska, ale rozhodně nelituji, že jsem dal přednost Vsetínu. Přes všechny ekonomické problémy krásných tři a půl roku. Skvělí lidé, krásná atmosféra, super parta. Tvrdím, že kdo nehrál za Vsetín, nebavil se hokejem. Fanoušci nás milovali, my jsme na ledě dřeli, soupeři se báli jezdit na Lapač. Poráželi jsme silnější mužstva, byť za sud piva a guláš, protože nebyly výplaty. Ano, Vsetín je moje srdeční záležitost, nedám na něj dopustit.08.jpg

Ve Vsetíně se ti dařilo i v osobních statistikách. V sezóně 2003/2004 jsi se s 3129 minutami  stal nejvytíženějším brankářem celé soutěže a pětkrát jsi vychytal čisté konto. Dokážeš říct, kolik jsi v životě dostal trestných minut?
Statistiky jsou pro novináře, pro mě byl na prvním místě osobní pocit z odvedené práce. Ve Vsetíně jsem byl se sebou spokojený, ale hlavně bylo spokojené vedení a trenéři. Pamatuji si, že ve čtyřech po sobě jdoucích zápasech doma jsem nedostal gól. Pro lidi jsem byl bůh. To jsou ty okamžiky, kdy je hokejista šťastný a spokojený. Že nemá tři výplaty mu vůbec nevadí, protože rozdává radost jiným. Tak to ve Vsetíně fungovalo. Z prohry se nedělala tragédie a výhra se vždy řádně oslavila. Nikdo nikoho nekontroloval, vše bylo na bázi, jak já říkám, amatérského profesionalismu.

Ještě k těm trestným minutám. Ptám se, protože je o tobě známo, že jsi hru vždy velmi prožíval a ne pokaždé jsi se dokázal zkrotit.
Já jsem ale nedostal za kariéru moc trestů. V porovnání s odchytanými minutami jsou tresty zanedbatelné. Dvouminutových si myslím nebylo více než deset, desítek do patnácti. Ano, hodně jsem diskutoval s rozhodčími, mohlo to vypadat, že jim nadávám, ale většinou jsem se je snažil dostat pod tlak, aby zapískali faul i soupeři. Spíš jsem řval na spoluhráče a nejvíc jsem nadával sobě.

Co tě dokázalo nejvíc vytočit? Opravdu na maximum.
Nespravedlnost, nadřazenost, povýšenost, nedotknutelnost, kterou dávali někteří začínající rozhodčí, převážně v extralize, na odiv. Těm jsem radil, že respekt hráčů si získají pouze a jenom  správným rozhodováním, ne rozdáváním desítek. S těmi staršími jsem si vždycky dobře popovídal, dokonce ke konci kariéry mi říkali, co se mnou je, že se ani nerozčiluji. Když nebyl důvod, co bych se rozčiloval. Když sami dokázali přiznat svoji chybu. Navíc na ty pruhované mladíčky jsme měli stejný názor.

09.jpgMůžeš prozradit, jak vypadal tvůj den, když tě čekal zápas? Měl jsi nějaké rituály?
Já už jsem se na konkrétního soupeře připravoval den předem. Myslím tedy svoji hlavu. Dopoledne v den zápasu normální krátké rozbruslení, oběd a odpočinek. Na rozdíl od většiny jsem ale před zápasem nespal. A před zápasem samozřejmě kafé a cigárko. Takže nic výjimečného.

Vraťme se ale k působení ve Vsetíně. Během výluky v NHL se na Valašsko vrátil Roman Čechmánek a ty jsi poprvé přijal roli náhradníka. Jak jsi to nesl?
Neviděl jsem v tom problém. Problém jsem měl s kolenem, musel jsem na plastiku křížového vazu. Zranil se i Roman, mančaftu se nedařilo. To byl problém. Rehabilitace po takovém zákroku trvá normálně 4 - 5 měsíců, já jsem po měsíci a půl bruslil. 58 dní po operaci jsem nastoupil do zápasu. Chtěl jsem klukům pomoct. Hráli jsme doma proti Třinci, vedli jsme 1:0, bolest jsem ani nevnímal, chytalo se mi dobře. Jenže přišla 40. minuta, Radek Bonk před brankou tečoval puk tak nešťastně, že mě zasáhl přímo do krku. Skončil jsem zase v nemocnici se zlomeným hrtanem. Nejhorší zranění, co mě potkalo. Dusil jsem se, ztratil jsem hlas, nemohl jsem polykat. Pak jsem ještě v průběhu prosince odchytal 3 zápasy a po Vánocích jsem se stěhoval do Třince, s tím, že bude lepší, abych pravidelně chytal a po sezóně se vrátím.

Nakonec jsi tedy odešel zpět do Třince, ale ani tam jsi nezažil zrovna radostné období. V sezóně 2006/2007 ti vedení po 11 zápasech oznámilo, že končíš. Jaké k tomu měli důvody?
Důvod řekl 3 dny před začátkem ligy prezident klubu do televize. Totiž, že klub dlouhodobě hledá kvalitního brankáře. Pravdou je, že se mně ani celému mužstvu začátek ligy nepovedl, lidi nám nadávali, v Třinci se prohra nepřipouští. Po zápase doma s Libercem, který jsme prohráli 2:3 po nájezdech, se na mě snesla taková sprška nadávek a hnusu, že jsem šel za trenéry a snažil jsem se jim vysvětlit, že se doma bojím chytat. Dobrý, v pohodě, jeď domů, popovídáme v úterý. Bohužel jsem při odchodu narazil na potácejícího se generálního manažera, znám ho od svých pěti let, hrál jsem s ním ještě v Pardubicích, kterému jsem se to též snažil vysvětlit. Ovšem dostalo se mi jen zamítavého mumlání, že jsem jednička, že si s tím musím poradit. No a protože se s ničím moc nemažu, použil jsem prezidentova slova, ať si teda dlouhodobě hledají kvalitního gólmana. A v úterý mě vyřadili z kádru, přidali dle mě dalších pár smyšlených důvodů, zákaz vstupu na stadion a tak dále.10.jpg

Přitom jsi zase podával spolehlivé výkony. Rok předtím jste vypadli až ve čtvrtfinále se Slaviií.
Já jsem se ale v posledním zápase základní části nepříjemně zranil. Levé koleno vypovědělo službu, zkoušel jsem rozbruslení před 1. zápasem, ale nešlo to. Byť jsme oba zápasy prohráli, skvěle mě zastoupil Martin Vojtek. Na 3. zápas jsem si nechal koleno opíchnout, vzal si prášky proti bolesti a bez tréninku jsem šel na to. Prohráli jsme na nájezdy. Já jsem ale věděl, že pro mě to byl poslední zápas sezóny. Už zase z tribuny jsem sledoval prohru v prodloužení a byl konec. Až pak jsem absolvoval pořádné vyšetření. Ukázalo se, že mám natržené vazy v koleni, jenže to už nikoho nezajímalo. Jak už jsem říkal, v Třinci se prohry neodpouští.

Nastala ti tak doba putování, poprvé jsi se objevil v první lize. Ale naskytla se možnost opět hájit barvy Vsetína. Ten byl ovšem nečekaně vyloučen z extraligy. Jak si to vysvětluješ?
Po vyhazovu z Třince jsem zamířil do Prostějova v době, kdy se pohybovali na 13. místě. Na konci z toho bylo 9. místo a spokojenost. Už po novém roce jsem se dohodl s Lexou Jaškinem, že další roky budu hájit barvy Vsetína. Zástupci Vsetína se nikdy netajili, že klub má finanční potíže a někdo toho využil. Ve světle současných skandálů si myslím, že vyloučení Vsetína nebylo nutné. Žádný klub totiž nemá uhrazeny všechny své závazky.

Vidíš jako reálné, že by se v budoucnu dostal zpět do nejvyšší soutěže?
Bohužel to nevidím nadějně. Extraliga je o financích. Klubu chybí zázemí, Lapač stárne. Je mi to líto, ale.

Během sezóny 2007/2008 jsi tak střídal řadu klubů. Dokonce jsi se objevil i ve druholigovém Kolíně. Na to asi nevzpomínáš moc rád.
Tak já jsem šel do Kolína hlavně proto, abych mohl někde chytat a udržovat se v kondici. A čekat, jestli nepřijde nabídka. Na kluky nebo na trenéra si nemůžu stěžovat, ale ten pán, co se tam prohlašoval za spasitele byl obyčejnej tlučhuba.

11.jpgDají se vůbec ty nižší soutěže porovnávat s extraligou?
Nedají se porovnávat vůbec v ničem.

Až v listopadu 2008 se ti opět otevřely dveře do nejvyšší soutěže. Angažoval tě Zlín a sezónu jsi dochytal s Igorem Murínem. Nahradilo ti to alespoň částečně zklamání ze Vsetína?
Byl jsem samozřejmě rád za takovou nabídku. Vždycky jsem se snažil dívat spíše dopředu, byla to pro mě výzva. Chtěl jsem i druhé straně kopce Sirákova ukázat, že jsem bojovník. Myslím si, že zlínští fanoušci mě měli rádi. Na to budu vzpomínat.

Tu poslední extraligovou sezónu jsi odchytal po boku Jakuba Sedláčka. Už jsi byl v roli učitele. Kdo byl tvůj hokejový učitel? Na koho dodnes vzpomínáš?
Vždycky je dobré, když brankáře učí chytat člověk zkušený v tomto oboru. Řekl bych, že by se to mělo hokejově uzákonit. Kuba byl dobrý žák, já budu jenom rád, když někdy řekne, že tohleto ho naučil Bajgl. Já jsem měl ovšem věhlasnější učitele. Nadrchal, Dzurilla, nejvíce jsem asi spolupracoval s Jiřím Holečkem.

Tím se dostáváme zpět k Vrchlabí. V rychlosti jsme prošli celou tvou kariéru. Neplánuješ sepsat nějaké paměti?
Když se toho ujmeš, proč ne.

Zeptám se, na kterou část kariéry vzpomínáš nejraději?
Asi na vsetínské angažmá, i když těch krásných období bylo podstatně víc.

Je naopak nějaké období, které by jsi nejraději vymazal?
V zásadě bych nic neměnil. Jak mi říkával táta, každý je svého štěstí strůjcem.

S hokejem jsi tedy skončil. Co děláš v současné době?
Na podzim jsem otevřel v Pardubicích počítačovou on-line hernu.

Po tom maratónu tréninků, zápasů a hlavně letních příprav se ti nezasteskne?
Už mě to přebolelo. Ani mi to už nechybí.

A předávat zkušenosti mladým nadějím by tě nebavilo?
Bavilo, ale prozatím nikdo o moje rady neprojevil zájem. Měl bych co nabídnout. Těch zkušeností mám opravdu hodně.12.jpg

Určitě ale hokej sleduješ i nadále. Co říkáš na letošní aféru s registračkami?
Tak to by bylo na dvě kapitoly pamětí. Skutečně by asi po dvaceti letech měla přijít do vedení extraligy nová krev, která by sestavila nová a jasná pravidla, byla by nezávislá na klubech a kluby by byly tomuto novému vedení podřízeny. Ne jako je to dosud, že kluby si určují jakási pravidla, která pak staví, když je potřeba, nad zákony této republiky. Profesionální hráčská smlouva je toho jasným důkazem. Nezasvěcený právník by se asi divil.

Teď máš i více volného času. Můžeš se věnovat koníčkům. Jak relaxuješ?
Nová práce je časově náročná. Nejraději jsem doma.

Jaké má Radovan Biegl plány do budoucna?
Možná se k hokeji někdy vrátím, možná budu študovat trenéřinu, uvidíme.

Na závěr můžeš něco vzkázat čtenářům.
Nezapomeňte!

 

 

Jak vzpomíná Jakub Sedláček na Radovana Biegla?

13.jpgJakub Sedláček, současný zlínský brankář, začínal v extralize po boku Radovana Biegla. Jak na něj vzpomíná a co se od něj naučil?

Co se ti vybaví, když se dnes řekne Radovan Biegl?
Vybaví se mi semifinále v sezóně 1998/1999 proti Třinci, za který tehdy Radek chytal. Tenkrát jsem byl na stadionu a poprvé ho viděl. To mi bylo osm let a ani ve snu by mě nenapadlo, že si s ním jednou zachytám. Samozřejmě se mi také vybaví můj kolega, od kterého jsem si hodně vzal a který mě toho dost naučil.

Jak vzpomínáš na vaši společnou sezónu ve zlínském dresu?
Vždy na ni budu vzpomínat jen v hezkém, protože to byla moje první sezóna, ve které jsem naskočil mezi muže a která se mi hodně povedla. Ovlivnila moji další kariéru. Bylo to krásné období po všech stránkách.

Předal ti Radovan něco ze svých zkušeností?
Určitě. Bajgl mi vždy poradil, co dělám špatně a co mám dělat jinak. Ale stačilo se na něho dívat při tréninku a hodně jsem se naučil. Víš, já mám, nebo měl, vedle sebe vždy dobré lidi. Ať už to byl Radek či Ríša Hrazdíra nebo Roman Čechmánek. Mám hold výborné učitele.

Co jsi na Radovanovi obdivoval?
Jeho čtení hry, vybruslování hráčů a ustávání střel.

Koho jsi měl za vzor ty? Které brankáře jsi měl rád?
Tak těch bylo spoustu. Třeba Dominik Hašek. A především gólmani, kteří chytali v NHL. Teď se mi líbí také hodně gólmanů, ale snažím se být především sám sebou.

14.jpg

 

Autor: Jakub Malovaný

Foto: www.hokej.zlin.cz, www.ctk.cz, www.hcocelari.cz, www.hc-vsetin.cz